Brumbál byl určitě moudrý a vyspělý, ale já si myslím, že člověk ještě moudřejší a vyspělejší by jednal jinak. Konvencemi bychom se neměli slepě řídit, konvence jsou berlička, která nám pomáhá se rozhodnout u každého individuálního případu. Konvence také nejsou nic tmářského, pokud jimi myslíš zákony a náboženská pravidla. Ustálili je inteligentní lidé se zdravou morálkou. Neříkám eustanasii a Brumbálově volbě ne jen proto, že mě tak vychovali, ale proto, že jsem nad tím uvažovala a z mého morálního hlediska to považuju za nepřípustné. Doufám, že až budu umírat, nebudu muset tuhle otázku sebevraždy řešit, ale kdyby ano, pokusím se fázi svého umírání vydržet až do konce. Přijde mi naprosto nemorální chtít sobecky po někom druhém, aby mi ulehčil tím, že na sebe vezme tu strašlivou tíhu zabití (schválně neříkám vražda ani asistovaná sebevražda, protože oba tyto protikladné pojmy mi přijdou přemrštěné a naprosto nevyhovující), se kterou se bude vypořádávat až do své smrti.
Také mám úctu k veškerému životu. Život jsem si sama nedala, sama ho neřídím, a proto si nemyslím, že mám právo rozhodnout o mé smrti ani o smrti někoho druhého.
A bolest? Patří k životu stejně jako radost a slast. Brumbál chtěl zemřít hrdě a důstojně. Pro mě to ale znamená vypít si ten kalich až do dna, vydržet do konce, splatit alespoň část účtů,... nevybíhat smrti naproti, ale počkat na ni se vztyčenou hlavou, čistým svědomím a milující rodinou kolem své postele.