„Bylo eticky přijatelné, že Severus Snape zabil Albuse Brumbála?“
Tuto otázku položil v mudlovském časopisu Host děkan Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Tomáš Machula. Dodal k tomu: „Bylo jasné, že Brumbál je před smrtí a že si tím Snape upevní vlastní pozici dvojitého agenta. Moje etická otázka zní: je možné, aby dvojitý agent – byť v zájmu dobré věci – zašel takhle daleko?“
Kromě dvou důvodů, které uvádí Machula, můžeme připomenout ještě další. Brumbál chtěl omezit moc bezové hůlky, jedné z relikvií smrti. Jejím pravým pánem se stával ten, kdo přemohl majitele předchozího. Brumbál ji získal, když porazil Gellerta Grindelwalda. Pokud by byl zabit po vzájemné dohodě Snapem, hůlka by už nikdy neměla pravého vlastníka, nemohl by se jím tudíž stát ani Voldemort. To se nepodařilo, neboť Brumbála ještě před Snapeovým příchodem na astronomickou věž odzbrojil Draco Malfoy. Tento nezdar se nakonec ukázal být výhodný pro Harryho Pottera: jelikož porazil v souboji Draca, stal se majitelem bezové hůlky. Když ji Voldemort použil proti jejímu pravému pánu, kletba se obrátila proti němu.
Dalším důvodem byla Brumbálova snaha ochránit Draca Malfoye před spácháním vraždy: „‚Duše tohoto chlapce není ještě tak zničená,‘ řekl Brumbál, ‚nechtěl bych ji rozervat ve svůj vlastní prospěch.‘“ Zde měl Brumbál úspěch. Nejen Draco byl zachráněn před definitivním propadnutím zlu, ale i jeho rodiče před tím nakonec ochránila láska k synovi.
Připomenout musíme ještě jednu závažnou část rozhovoru mezi Brumbálem a Snapem: „‚A moje duše, Brumbále? Co ta moje?‘
‚Vy sám víte, zda vaší duši ublíží pomoci starému muži vyhnout se bolesti a ponížení,‘ řekl Brumbál. ‚Požaduji od vás tuto jedinou velikou laskavost, Severusi, protože smrt si pro mne přijde stejně jistě, jako že Kudleyští Kanonýři skončí tento rok v lize poslední. Přiznávám, že bych raději odešel rychle a bezbolestně…‘“
Pragmaticky vzato je situace jednoduchá. Zabitím Brumbála Snape nejen výrazně přispěl k pádu Voldemorta, ale také zachránil Draca. Ten s úkolem zabít Brumbála souhlasil ze strachu před Voldemortem, když ho však mohl splnit, váhal. Svědomí by mu zřejmě zabránilo vraždit, odnesl by to však on i jeho rodina Voldemortovým hněvem. Ve chvíli, kdy Snape dorazil na astronomickou věž, byl již Brumbálův osud zpečetěn, nemohl přežít. Pokud by ho skutečně nezabil Draco, s potěšením by se toho ujali přítomní smrtijedi, zvláště Bellatrix Lestrangeová nebo Fenrir Šedohřbet. Ale i dříve, když Snape slíbil Brumbálovi, že ho zabije, bylo jasné, že bradavickému řediteli zbývá jen pár měsíců života. Kletbu, která ho zasáhla, když si v bláhové naději, že spatří svou mrtvou sestru Arianu, nasadil prsten Rojvola Gaunta – jeden z Voldemortových viteálů, v němž byl zasazen kámen vzkříšení, druhá z relikvií smrti – nebylo možné zastavit. Snape tedy zabil umírajícího.
To ale na druhé straně nic nemění na faktu, že zabil člověka, dokonce – literárně řečeno – kladného hrdinu. Ocitáme se tedy vlastně před problémem, který se nazývá eutanazie. V mudlovském světě bývá charakterizován povětšině nějak takto: pokud je někdo smrtelně nemocný a trpí, má lékař právo ho na jeho vlastní žádost usmrtit a zbavit ho tak trápení, bolestného umírání, když je jasné, že onoho pacienta už nic jiného nečeká?
Názory jsou různé. Ve většině evropských zemí je eutanazie zakázána. V Česku je například hodnocena jako vražda. Jinak je tomu v Nizozemí či v Belgii, kde za zákonem přísně stanovených podmínek lze eutanazii provést.
Proti ní se argumentuje židovsko-křesťanským desaterem, které mimo jiné říká: „Nezabiješ!“ Mnozí ovšem namítají, že jde o nepřesný překlad, že správně by měl znít: „Nebudeš vraždit.“ Takto přeloženo by přikázání nemuselo nutně odsuzovat eutanazii (ani například zabití nepřátelského vojáka ve válce).
Dalším problémem je, zda skutečně umíme přesně stanovit, kdy je již stav člověka beznadějný. Asi vždy ne, ale v naprosté většině případů ano.
A konečně nelze vyloučit, že by eutanazie mohla být zneužita. To ovšem může být cokoli. Představme si, že bychom přestali trestat jasné vraždy, protože přece může dojít k justičnímu omylu, popřípadě by mohl skutečný vrah vše na obviněného jen narafičit.
Pokud by eutanazii provedl lékař, porušil by Hippokratovu přísahu: „Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit.“ To je zřejmé.
Zastánci eutanazie argumentují otřesnými případy nesnesitelně trpících lidí, kteří chtěli zemřít, ale z různých příčin si nebyli schopni vzít život sami a nikdo jim v tom nepomohl.
Celá tato problematika je značně komplikovaná, nechci zacházet do podrobností. Raději se na celý případ Brumbál – Snape podívám ještě z jiného pohledu.
Eutanazie bývá označována také jako asistovaná sebevražda. Zde narážíme na další problém. Sebevražda je v naší kultuře chápána jako něco negativního. Katechismus katolické církve například říká: „Sebevražda je proti lásce živého Boha.“ Nejde sice o nejhorší čin, jakého se člověk může dopustit, rozhodně však jde o jednání, které nelze schvalovat. Výjimečně se stává, že společnost sebevraždu přijme dokonce jako hrdinský čin, například sebeupálení Jana Palacha, jde však o zcela výjimečné případy. Vzniká tak otázka, zda bylo od Brumbála správné chtít zemřít dříve, než přišel jeho čas. A možná ještě závažnější dotaz: měl právo žádat jiného člověka, aby ho zabil?
Těžko spekulovat, jak by boj s Voldemortem dopadl, kdyby se Brumbál rozhodl jinak, jaké by byly osudy jednotlivých postav. To nikdo neví a také se nikdy nedozví. Brumbál zvolil řešení, které považoval za optimální jak z hlediska pragmatického, tak morálního. Ať již s ním souhlasíme či nikoli, jedno je jisté. Svou smrtí osvědčil hlubokou vnitřní pravdivost své osobnosti. Podobně se zachoval i Snape, přinejmenším prokázal neomezenou loajalitu. A to je pro mne nejdůležitější. Každý z nás si musí sám odpovědět na to, zda jejich čin schvaluje. V jednom však mohou být vzorem pro kohokoli. Říkají nám, že bychom vždy měli jednat tak, abychom se nemuseli stydět sami před sebou.