Vánočka
Vánočka má u nás tak dlouhou historii, že cukroví z předloňska v porovnání s ní měkne. Vůbec první zmínka spadá do 16.století a od té doby prošla jako každá správná stará dáma inovací a omlazováním. Dřív to byla húska nebo calta, dnes je to vánočka, pletenice, žemle, pletanka, štědrovice a podobně. Já mít tolik jmen, tak trpím rozdvojenou osobností. Ona však ne. Podle jména vypadá. Tu je ze dvou pramenů, tu z šesti, jindy ze tří a dvě vrstvy na sobě, jednou je máslová, podruhé zas tuková. Jedno však mají společné - jsou výborné. Dříve je však směli dělat jen mistři pekaři. Až později se začali dělat doma, ale bylo to zdlouhavé a hlavně namáhavé, protože jak už to bývá, musely se dodržovat různé zvyky. Hospodyně měla zadělávat v bílé zástěře a šátku, neměla mluvit, při kynutí těsta měla vyskakovat vysoko do výšky. Dávným zvykem také bylo zapékání mince. Kdo ji při krájení našel, měl jistotu, že bude zdráv a bohatý po celý následující rok. Připálená nebo natržená vánočka věštila nezdar.