Balada o stromečku
V lesní školce dospíval smrček. Byl na sebe velmi hrdý, protože mu všechny větve rostly zcela souměrně. Patřil k nejhezčím stromkům široko daleko. Jednoho dne se doslechl o Vánocích. Prý si tehdy berou lidé stromky domů a nádherně je vyzdobí. „To bych byl pak úplně nejhezčí na celém světě,“ myslel si a představoval si, jaké by to bylo, kdyby měl na sobě všechny vánoční ozdoby: baňky, svíčky, sladkosti, ovoce a na vrcholu špičku.
Když přišli lidé před Vánoci do školky, natřásal se, aby na sebe upozornil. Jedna holčička na něj ukázala a řekla: „Já chci tenhle!“ Velice se zaradoval. Pak ucítil na svém kmeni bolest, jak se mu do něj zakousla pilka. „Chramst, chramst,“ zpívala a zajížděla svými zuby hlouběji a hlouběji. Snažil se nic si z toho nedělat. Slyšel, že krása vyžaduje oběti. Vždyť i lidé si propíchávají kůži a věší si na ni ozdoby, nechávají se píchat jehličkami s inkoustem a dělají další věci, aby jim to co nejvíce slušelo.
Na Štědrý den stál ve stojanu v obývacím pokoji celý nazdobený. Bylo mu jen trochu líto, že ho nevidí ostatní stromky. Ty by mu záviděly! Lidé stáli kolem něj, zpívali mu písničky a radovali se.
Dni běžely a smrček měl větší a větší žízeň. Pomalu začínal schnout. Nakonec z něj lidé sňali ozdoby a řekli: „Musíme tu soušku vyhodit, dělá nám tady binec. Padá z ní jehličí.“ A smrček se ocitl u popelnice. Už nebyl krásný. Ztratil svou barvu, měl jen holé větve, nikdo o něj nestál.
Smutně vzpomínal, jak rostl ve školce. Teprve teď si uvědomil, že je krása pomíjivá. Záviděl méně hezkým stromkům, o které nikdo nestál před Vánoci.
2024 ©