Studna blaženosti
z cyklu Básně barda Brewa
Žil byl kdys čaroděj,
co toužil vynalézti,
jak kouzelnou formulí
dosáhnout blaženosti.
Cestami mnohými šel,
putoval tam i zpátky
po skalách, loukami,
přes okliky i zkratky.
Srdce měl laskavé,
leč smutku stín ho tížil,
když k cíli svého hledání
se dosud nepřiblížil.
Dokázal se svou hůlkou
postavit padlé stromy,
nasytit lidi chudé,
opravit jejich domy.
To všechno dělával rád
a hledal nová kouzla,
když tu mu jednou noha
do temné strže sklouzla.
Skoro se náš mág zabil,
leč štěstí chránilo ho,
když probral se a zjistil,
že vyvázl z pádu zlého.
Že leží u zarostlé
staletí staré studny,
kam přivedl ho
jediný kročej bludný.
Rozhodl se, že zkusí
vodě vrátit slunce třpyt,
by měl ještě téhož dne
čím své hrdlo osvěžit.
Co se však stalo s hůlkou,
proč nekouzlí jak měla?
že by se mu po pádu
ruka ještě chvěla?
Čaroděj, celý zmatený,
hůlku si prohlíží v dlani,
pak zkoumá také studánku
a nad vodou se sklání.
Ručně a bez užití
čarovných schopností
čistí okraje i dno
od spadaného listí.
Slunce zář se zaleskne
a rozlije se v studni,
ukáže mágovy obrazy
života jeho den po dni.
Mágovo srdce zaplesá,
blaho se v něm křísí,
úsměv a klid ve tváři
se s překvapením mísí.
Tak dlouho hledal odpověď,
a před nosem ji měl
po celé dlouhé roky,
co světem pěšky šel.
„Jak veliký byl jsem hlupák,
když formuli blaha jsem hledal
a drahocenným časem
jsem až příliš často mrhal.“
Blaženost nelze vykouzlit,
ta musí se pěstovati,
cíl cesty není podstatný,
to skutky život zlatí.
Od té doby kouzelník
kráčí už sedmou zemí
a vypravuje každému,
že přítomnost se cení.
Že cesta dává smysl
mnohem víc nežli cíl,
a je-li smysluplná,
dá duši šťastný smír.