Nebelvír navždy! (připravila Olivie Windy)

Napsal Kirsten Woodová (») 5. 7. 2012 v kategorii Psáno rudým inkoustem..., přečteno: 1109×

První okamžiky jsou důležité pro každého z nás. První jednička ve škole, první kamarád, první pusa atd. Já bych však chtěla mluvit o prvním okamžiku, který trval dost dlouho na to, aby se o něm nedalo mluvit jako o okamžiku. Můj první rok na Hogwarts, můj první rok v Nebelvíru.

Vzpomínám si, třebaže dneska už trochu matně, na ten pocit lososové barvy, béžová, nepatřící nikam. Vzpomínám si i na tu nenápadnou přetahovačku a soutěživost mezi kolejemi. Každý chtěl ukázat, že ta jeho kolej je kolejí nejlepší. A ono to tak opravdu je – úhly pohledů na každou z kolejí se různí člověk od člověka. Ale když člověk zapadne do té své, nedá na ni dopustit. Ve Velké síni bylo rušno, studenti nevýrazných barviček se začínali otrkávat, až byli drzejší než barevní studenti. Ale pár dobře volených slov a výkopů do jezera je alespoň na chvíli usadilo. Pamatuji si taky ten pocit, kdy jsem se nemohla dočkat zařazování. Trvalo to snad jen pár dnů, ale i tak mi to připomínalo měsíce, tak moc jsem chtěla někam patřit. Jenže kam? Nevěděla jsem, kam patřím, proto mé rozhodnutí připadlo Klobouku. A pak, když přišlo zařazování, a my, malí a bezbarví, poposedávali a napjatě vyčkávali, bylo to neuvěřitelné. Už! Konečně!

„Olivie Windy,“ zahřměl hlas Klobouku. Už si moc nepamatuji, co mi říkal, všechen adrenalin mi nenechal moc místa na vzpomínky. Jediné slovo, které si z jeho úst pamatuji – NEBELVÍR! A od té doby už nic neutíkalo pomalu, naopak se všechno nehorázně zrychlilo. Čas utíká rychle, když se člověk dobře baví. :)

Pamatuji si, jak jsme s Meggie začaly v kolejce řádit. Jako červené a nové jsme tu energii měly a využily jsme ji pečlivě pro rozvíření kolejky. Pamatuji si, jak jsme kopaly bazén, jak jsme do těchto výkopů zapojily starší studenty, jak jsme vybíraly odstíny do našeho krásného bazénu, dokonce si i vzpomínám, jak jsme do něj prvně skočily, jak se u toho podávalo Niokao. Pamatuji si první uvítací slova madam Bete a Nebelbracha, taky Esperanzy a Emilky, pak už tam bylo najednou moc a moc lidí a už jsem se jenom usmívala a mávala. Pamatuji si transparent „Vítáme nováčky“ na stěně kolejky. Pasovací slavnost mi také utkvěla v paměti, kdy jsme se oficiálně stali nebelvírskými, kdy se soutěžilo a hádalo, kdy se pronášely přísahy… a kdy jsme letěli do jezera. Pokřtěni ledovou vodou z jezera jsme se cítili opravdu součástí koleje.

Další má vzpomínka byla pro mě asi nejpodstatnější, neboť od ní se odvinulo mnohé. Byla to sovka, která přišla s dopisem od mé patronky. Tehdy to pro mě byla jen milá slečna, která mě hezkými slůvky vítala v koleji a slušně se zeptala, zda něco nepotřebuji. Začala mezi námi probíhat soví korespondence, nutno dodat, že Emilka se se všemi mými extra dlouhými psaníčky prokousala statečně. Pak už přišlo na výměnu čísel krbů a od té doby jsme v kontaktu téměř denně. A já v ní poznala človíčka tak nehorázně hodného a obětavého, optimistického a veselého, kreativního s nápady. Propůjčila mi důvěru a stejně tak jsem ji propůjčila já Emilce. Už dávno se v naší konverzaci neřeší jen škola, řešíme i mudlovské serepetičky, které se jen tak někomu neříkají. Nutno dodat, že Emilka jako patronka nikdy neselhala, kdykoliv jsem se na cokoliv zeptala, odpověděla mi, vysvětlovala mi vše s bohovskou trpělivostí. Jako patronka je skvělá, ale jako člověk, osobnost, je ještě lepší. Přímo nejlepší. Žůžo, abych tak řekla. :)

A pak tu bylo tolik zážitků, větších i menších. Výběr šampiónů do Sedmiboje, ten potlesk, který následoval při výběru našich červených sedmibojařek. Transparenty v kolejce, které naše holky podporovaly, naše neustále pochvaly a povzbuzování, aby to zvládly co nejlépe.

Famrpálové tréninky. Nepopsatelná radost sedět na letícím koštěti a cítit všude přítomnou famfrpálovou atmosféru. Ta radost z prvních procent. Povzbuzování a hecování, ale vždy v milé míře, v míře pohody. Famfrpálové zápasy, kdy se fandilo, kdy v tom byla dávka napětí a adrenalinu, kdy jsme vyhrávali.

Nebelympiáda, která prověřila naše schopnosti a znalosti na tolika úrovních, v tolika okruzích. Každý si zkusil jen to, co chtěl, a i tak nám to dalo zabrat. Mnohem víc jsme ale asi daly zabrat organizátorkám, Emily a Nerys, kterým ještě jednou moc děkuji za zpestření školního roku.

Červená výprava do lesa byla přímo legendární, snaha vyléčit mořskou pannu… nu, to se jen tak nepoštěstí každý den. To napětí z neznámého, ten adrenalin, když jsme se vydávali za skřítkou vstříc lesu. Ten moment, kdy jedna z nás musela nést sršně na dlouhém klacku, kdy jedna z nás musela trhat tajuplné květy a další musela odříkat v latině jakési zaříkadlo, které celý lék dokončilo. Ale vidět ten klid, když jsme ten lék mořské panně donesly, ten nám to dobrodružství rozhodně ještě vylepšil.

A pak tu bylo spoustu takových malých, leč pro mě dost podstatných maličkostí, kterých jsem si všimla, které mě za celý rok potěšily, které nás víc a víc stmelovaly. Jako když nám starší studenti doporučovali předměty, jak s námi prodiskutovávali to, čemu jsme přímo nerozuměli. Jak jsme si všichni byli inspirací, zejména v době konečných termínů dodání úkolů. Jak jsme se povzbuzovali, když jsme měli nějaké zkoušky u mudlů, jak jsme na sebe mysleli. Jak jsme se navzájem k sobě nikdy neobrátili zády, ale naopak, všechno jsme jako kolektiv skvělých lidí zvládli.

Tenhle rok byl můj první. A rozhodně ne poslední.

Díky moc. Díky všem.

Nebelvír jednou, Nebelvír navždy! :)