Milí čtenáři!
Byla jsem požádána, abych sepsala něco o místě, které jsem navštívila během své dovolené. A vzhledem k tomu, že si slečna Woodová přitom mumlala i cosi o prémiích, rozhodla jsem se, že to zkusím. Předkládám zde tedy svůj pokus o cestomagii, ve které vám snad předám něco ze svých vzpomínek z výletu do Benátek, jednoho z nejkrásnějších italských měst. A vlastně i možná jednoho z nejkrásnějších měst vůbec...
Zatímco vám hlavou běží myšlenka spojující pojmy hamižnost a nebelvírská kolejní, s překvapením si uvědomíte, že se písmenka na pergamenu před vámi začínají nějak podivně rozmazávat a slévat, až vytvoří jakousi divnou šmouhu. Šokovaně sledujete, jak se ona našedlá šmouha – nebo to je spíš mlha? - zvedá z pergamenu a víří palec nad jeho povrchem, stále rychleji. Nemůžete odolat a konsternovaně se jí dotknete špičkou prstu. V tu chvíli vám celým tělem projede mrazivý chlad a náhle už cítíte jen hrozné horko. Příšerné. Zalapete po dechu, otevřete oči dokořán a můžete jen zírat...
Jste na dlouhém, poměrně úzkém mostě, jehož sloupy omývá po řadu kilometrů před vámi nazelenalé moře. Kolem vás jezdí nepříjemně vysokou rychlostí mudlovské dopravní prostředky - no ovšem! Vždyť vy sami v jednom takovém sedíte. Merline... A míříte – kam? Podíváte se před sebe a v dálce na obzoru, na samém konci onoho mostu, uvidíte světlé ostrovní město. Budovy jsou nejasné, a tak k nim chvíli upínáte zrak.
Čím jste blíže, tím jasněji rozeznáváte vysoké štíhlé věže, světlé chrámy s kopulemi, řady domů s červenými střechami – a parníky? Vysoké jako budovy? Ne, moment – ty parníky jsou vyšší! Nepředstavitelně obrovské, velkolepé, hlavu si můžete vykroutit.
Bohužel to nejste vy, kdo ovládá směr vašeho pohledu. Náhle vám výhled zastře nevysvětlitelný šedý kouř, který vše kolem vás neuvěřitelně zrychlí, až se vám zatočí hlava. Když se odvážíte znovu otevřít oči, zjistíte, že stojíte na prostorném náměstí, mudlovský dopravní prostředek je pryč. Cítíte kolem sebe horko k zalknutí, kolem vás proudí davy lidí. Mudlové, kouzelníci, lidé všech odstínů pleti, malí Asiaté s fotoaparáty, vysocí muslimové v bílých hávech, zahalení muslimové v černých hávech, černoši v zářivě barevných tunikách s pestrými výšivkami... Z toho množství rozličných jazyků vám jde hlava kolem, no vážně, naprosto neuvěřitelné, zavdá si tohle s Babylonem?
Necháte se unášet davem lidí k blízkému mostu přes řeku. Ale je to opravdu řeka? S úžasem si uvědomíte, že to vlastně vypadá spíš jako vodní ulice, vysoké domy stojí z obou stran přímo ve vodě, jejich dveřní prahy omývají drobné vlnky. Ve vzduchu je cítit sůl a slabý zápach rybiny, zajímavě se mísící s vůní oleandrů a petunií kvetoucích na střechách a v oknech domů. Pokrčíte rameny. Pravděpodobně ulice nějakých obojživelných jezerních lidí, nebo co.
O pár uliček a mostů dál vám je již ovšem jasné, že ona vodní ulice, respektive vodní kanál, jak se tu tomu správně říká, nebyla žádnou výjimkou. Je jich tu spousta, navzájem se křižují, úplné bludiště. Někde voda sahá opravdu až k domům, jindy končí dva kroky od zástavby a vzniká tak úzký nábřežní chodníček, po kterém můžete kráčet bez obav z namočení. Chodník ale někdy vede pouze k poslednímu z domů na konci ulice, případně někam za roh, k miniaturnímu dvorku mezi třemi domy - takže občasnému vracení se ve svých stopách se prostě nevyhnete. Nicméně vám to nevadí, zde, ve stínu vysokých staveb, je příjemný chládek, takže se prostě jen procházíte a s úžasem sledujete rozličné loďky kouzelníků a mudlovské motorové čluny, jak se pohupují před domy, uvázané k silným dřevěným kůlům. Jsou tu také podivné dlouhé a štíhlé lodě, tak zvané gondoly, které pohání vždy jeden stojící muž dlouhým pádlem. Nejdříve předpokládáte (s ohledem na jejich krásné zdobení a honosnost), že se jedná o dopravní prostředek pro místní smetánku – když ovšem jeden z gondoliérů zavolá i na vás, zda nechcete svézt, pochopíte, že jde spíše o místní taxi než o cokoliv jiného.
Ačkoliv jste plní pokušení nabídku gondoliéra přijmout, s lítostí zaznamenáte, že ten, kdo řídí vaše kroky, se rozhodl zdvořile odmítnout a zapadl do postranní kamenné uličky. Ulička vlastně ale není ten správný výraz. Přemýšlíte, jak by se dalo takové metr široké cestě mezi dvěma řadami vysokých domů říkat. Uličička? Uličinka? Nedá vám to a musíte se dotknout oběma rukama protějších stran domů, zvednete hlavu, abyste se podívali, jaké to asi je vidět z okna sousedům opravdu „až do talíře“. S překvapením si ale všimnete, že tu nejsou jen klasická vysoká okna obklopená tradičními dřevěnými okenicemi. Některá okna jsou totiž tak dlouhá, že to jsou vlastně už dveře, ve své spodní části zadělané ozdobně tepanou mříží, případně spíše jen mřížkou, za kterou se vejde vyšší květináč s další hromadou květin. Neubráníte se myšlence, jestli se sousedi přes ulici ve vyšších patrech nenavštěvují náhodou tak, že si přeskakují z „oknodveří“ do „oknodveří“. Určitě by to ušetřilo spoustu nudného běhání ze schodů a do schodů.
Projdete uličičkou a když se vynoříte na druhé straně na poměrně široké uličce, čítající na šířku určitě tak dva a půl metru, dojde vám, že jste ve skutečnosti vlastně na místní hlavní třídě. Vládne tu neskutečný mumraj, přízemky všech domů jsou lemované obchůdky se suvenýry, s cukrovinkami, s oblečením a hlavně se slavnými benátskými maskami. Fascinovaně se zastavíte a hledíte do výloh. Přemýšlíte, kdo by tak tohle mohl asi koupit? Mudla? Kouzelník? A kam by si to dal? Nebo by to na sobě opravdu nosil? Žasnete nad vší tou krásou, lehce nesmyslnou, a přitom tolik lákavou a dechberoucí.
Abyste unikli davu proudícímu po „hlavní třídě“, zahnete do další nedaleké uličky. Po pár zatáčkách mezi domy, kdy jste již pokaždé mysleli, že tímto domem ulička končí, než jste objevili boční průchod vedoucí dál, s překvapením vyjdete na jednom z mnoha místních náměstí. Tedy, spíše „náměstíčku“, ačkoliv již víte, že zrovna toto patří mezi ta prostornější. Stejně jako jinde i sem se vmáčkl pohledný kostel, několik kaváren s venkovním posezením, malíři a nadšení turisté.
Z náměstí vás další ulička dovede k další „hlavní třídě“. Nebo to byla ta předchozí, která se jen někde podél některého z kanálů zatočila? Tentokrát se po ní tedy necháte unášet davem, vnímáte nadšení turistů, noblesu honosně vyhlížejících žen a mužů v nákladných šatech, hudbu, zpěv a veselí linoucí se z projíždějících gondol, které míjíte na mostcích. Bez většího varování náhle vyjdete na břehu opravdu širokého kanálu, který se, jak se dozvíte z cizí myšlenky, jež se kolem vás hbitě provlní, jmenuje Canale Grande, tedy Velký kanál. Jak příznačné. Kousek od vás se přes něj klene veliký most, daleko větší než byly všechny ostatní, po kterých jste dosud přecházeli, jedna z místních chloub. Kdosi vám našeptává, že jde o most Rialto, první a po mnoho staletí i jediný most, který spojoval oba břehy Velkého kanálu. Když s nadšením dojdete až k němu, vidíte, že se skládá ze tří na místní poměry nečekaně prostorných schodišť, která od sebe navzájem oddělují dvě řady zděných krámků - jak jinak než s dalšími benátskými maskami a uměleckými šperky.
Když se z mostu dostatečně pokocháte pohledem na obě strany Velkého kanálu, vydáte se dál, po další „hlavní třídě“, která vás po mnoha zatáčkách a zastávkách na „náměstíčkách“ dovede do samého centra Benátek – na náměstí svatého Marka. Až zde pochopíte, že vše, co jste až dosud viděli, bylo vlastně jen „pěkné“. Skutečná dechberoucí krása tohoto místa se nedá srovnávat s ničím jiným. Náměstí je obrovské, na benátské poměry by se sem vešlo alespoň sedm dlouhých ulic plných obytných domů. Na jeho konci vidíte obrovskou a nádhernou baziliku svatého Marka a před ní vysokou cihlovou zvonici, dominantu celého města.
Čím blíže jste bazilice, tím více žasnete nad její propracovaností a krásou. Sloupy jsou z různobarevných mramorů a stavebních kamenů, zářivé mozaiky plné zlata a indigové modři tvoří nádherné obrazy, k tomu všemu to bohaté zdobení oblouků - vůbec netušíte, kam se dívat dřív. A přitom to není jen bazilika, co stojí za pohled. Nalevo od baziliky vidíte nádherný benátský orloj, napravo zase slavný dóžecí palác z růžového mramoru, tak krásný v zapadajícím slunci.
Procházíte se kolem památek, odháníte dotěrné holuby a přejete si vstoupit do nitra oněch budov. Jak krásné to asi musí být za všemi těmi obrovskými tepanými dveřmi? Bohužel, ani přes vaše usilovné soustředění se tam kroky toho, jehož očima hledíte, nestočí, naopak se vydáte směrem k otevřenému prostranství za dóžecím palácem.
Za nedlouho zjistíte, že stojíte na samém břehu moře a že kostely, které jste od baziliky viděli v dálce, jsou ve skutečnosti na dalších ostrovech, které jsou již tak daleko, že k nim nevedou ani žádné mosty. Pobřeží na vaší straně je ovšem lemováno množstvím paláců, a tak se prostě jen procházíte kolem nich a nenacházíte slov. Po chvíli si všimnete, že slunce už opravdu zapadlo, zajímavé, vůbec vám nepřišlo, že tu jste tak dlouho.
Náhle se vám opět začne točit hlava. V nastávajícím šeru jste nejdřív ani nezaznamenali šedou mlhu, která vás začala pomalu obklopovat. Houstne, až už vůbec nic nevidíte, a v tom vás na několik vteřin zalije mrazivý chlad. Když znovu otevřete oči, uvědomíte si, že jste v Bradavicích, v ruce držíte pergamen, na kterém je napsáno jen pár vět, začínajících slovy „Milí čtenáři!“ V uších vám ještě stále doznívá hukot moře smíšený s nadšeným hovorem vedeným v desítkách rozličných jazyků a na kůži cítíte vlhkou lepkavost teplého mořského vzduchu, ačkoliv máte rukávy hábitu spuštěné až k zápěstí.
budu hodné lvíče 
2025 ©