Cestomagie IV. - Řím, den první (připravila Cathrine Lokwood)

Vážení čtenáři,

letní sezóna se nám pomalu a jistě rozběhla, pomaličku se rozbíhá i zatím prázdná Lví tlapou. Dnes vám velmi ráda naservíruji článek Cathrine Lokwood, která pro vás připravila reportáž ze své cesty do Říma. Zároveň tímto lákám všechny nebelvírské, aby se s námi také podělili o své zážitky z cest, napsali reportáž a potěšili nás fotkami!

Příjemné počtení přeje

Niane z Libelusie

šéftlapka

Řím - den první

Nedávno jsem se rozhodla, že opustím zdejší zdi hradu a porozhlédnu se, jak se mají kouzelníci jinde. A jelikož ségra chtěla navštívit Řím, vydala jsem se s ní.

Vážně nechápu, jak mudlové mohou jezdit tím jejich autobusem, protože cesta to byla fakt hrozná. Málo místa, přetopíno (seděla sem na zadní sedačce v kraťasech a tílku a byla jsem jak v sauně), navíc jsem byla nucena shlédnout hned dva české filmy. Podotýkám, že pohyb asi tak každé čtyři hodiny a to zhruba jen na patnáct minut, takže ráno jsem měla nohy jako konve. Jely jsme mimo sezónu, tak jsem doufala, že na nějaké ty kouzelníky narazím, cizinců bude málo, prostě že to bude pohodička. Navíc jsem s sebou ani neměla hůlku, jelikož se jednalo o čistě mudlovský zájezd.

Takový omyl! Všude milióny a milióny turistů, nic jiného pomalu ani nebylo vidět. Jistě si dokážete ten první den v Římě představit. Jste vzhůru víc jak dvacet čtyři hodin, nateklé nohy, neuvěřitelné vedro (tady u nás prý lilo), všude mraky lidí, pořád říkáte jen „skúza, sory, pardon“ a váš velitel vám dá už v devět na náměstí Sv. Petra rozchod s tím, že večer v 6 na nádraží. To je prostě na zabití! Říkala jsem si, že to snad ani nemyslí vážně. Avšak záhy jsem pochopila, proč je to volno tak dlouhé. Vážení čtenáři, hodinu jsme stáli frontu jenom do Vatikánského muzea. V něm jsme strávili další tři hodiny a musím podotknout, že rozlehlejší místo jsem v životě nenavštívila. Jdete pořád dokola a stoupáte, pak klesáte, zase stoupáte, až toho začnete mít plný zuby a do Sixtinské kaple dorazíte naprosto „vyflusaný“. A to je před vámi ještě návštěva baziliky sv. Petra, kterou prostě nejde nevynechat stejně tak jako vyhlídku z ní.

Tady ovšem pozor, do baziliky smíte vstoupit pouze se zahalenými rameny a koleny, takže jsem si na svoje kraťasy musela navléct ještě kalhoty a na tílko svetřík – v tom vedru! A můj už tak dost velký zadek byl ještě dvakrát takový s tou vycpávkou kraťasů. Abych nezapomněla, cizince od Italů poznáte naprosto přesně. Těm totiž byla zima v tom vedru (25° ve stínu) a chodili v kozačkách, kalhotách a bundách! Do baziliky je vstup zdarma, takže tam chodíte, jak se vám zachce, ale na vyhlídku se platí vstup, a to byla další hodina čekání. Když už si myslíte, že za rohem není nic než krátká fronta a kasa, tak vás dostane další dlouhá fronta a další roh. A pokud se rozhodnete jet do půlky výtahem, tak už vás čeká jen necelých tři sta schodů do kopule. Avšak výhled z ní je naprosto boží, pokud nemáte panickou hrůzu z výšek a dokážete si ten rozhled 360° užít. Proč jsem tam lezla? Nikdy bych si neodpustila, kdybych to aspoň nezkusila.

Po prvním dni jsem toužila jedině po sprše a posteli. Ale jestli si myslíte, že bylo vše ok aspoň teď, tak vás vyvedu z omylu. Víte, jak vypadají ty mobilní domy podobné přívěsům? V takovém jsme byly ubytované, všechno vypadalo ok, jenže... sprchu jste neustále museli kroutit z leva doprava, protože po chvíli buď tekla vařící, nebo ledová, matrace...naprosto boží, pokud máte rádi ležení maximálně měkké a ve tvaru písmene V. Co z toho však naprosto nikdy nezapomenu, je to, jak jsem hned po příchodu vytahovala ze záchodu malého ptáčka.

Jinak abych nezapomněla, kouzelníky jsem viděla. Ale chodí oblíkaní tak nějak divně. Chlapi v černých kalhotách a košilích, kolem krku takový bílý límeček. Zrovna v bazilice měli sraz a provozovali tam něco děsně tajuplného.

Pro Lví tlapou

Cathrine Lokwood