Vždycky to začne pro mne zajímavě. Jednou je to sovou proklovnutý nos, podruhé projímadlo v pudinku… Končí to ale vždycky stejně – touhou si promluvit.
Tentokrát jsem na sebe převrhla svíčku. Propálené triko a pokapkané kalhoty mi žíly netrhají, s politými kartami je to horší. Vidíte?! +ukáže několik voskovaných karet a žílu svázanou žlutou stužkou+ Musím si o tom s někým promluvit!
Vyšla jsem do tmy bradavických chodeb, míjela randící dvojice, ovíněné profesory a Malrinovou mířící hůlkou na brnění – že by už konečně definitivní profesní deformace? Obešla jsem ji oklikou, abych nemusela být vystavená potupnému odrážení kleteb, což na mne zkouší v nejméně vhodné okamžiky, a když prostě nemáte po ruce pračku, je pak nepříjemné jít třeba na jednání s redaktory v mokrých bombarďácích… Tehdy jsem však měla jasný cíl. Člověka, který mi řekne: „Slečno Niane, cikánské karty jsou jako stvořené proto, aby byly ošuntělé, špinavé…“
Zaklepala jsem na dveře profesorky Mintaky Orionis, v rukou balíček s politými kartami a přes ramena látkovou tašku se slaným štrúdlem. Otevřela. Na sobě pohodlné domácí kalhoty a tričko, v rukou balíček s čistými kartami.
„Potřebuji si promluvit,“ nasadila jsem výraz vydry. (pozn. autorky: Už jste někdy viděli výraz škemrající vydry? Jestli ano, víte, proč jsem nasadila právě ten.)
Profesorka otevřela dokořán dveře a na oplátku nasadila výraz „Jen žádné fňukání!“, takže jsem vydru schovala do kapsičky a hodila tam neutrál.
„Polila jsem si karty.“
„No a?“
„Jsou fuj,“ konstatovala jsem a zkusila nevidět mile škodolibý výraz.
„A o čem si chcete promluvit? O voskových flecích?“
„Ale ne… nedáte mi rozhovor do Lví tlapou?“
„Bude krátký?“
„No dovolte! Copak já píšu jiné?“
„Nejspíš ano, když je nečtu.“
„Ale rozhovor mi dáte?“
„Dám.“
Chachá! Usadila jsem se na bobek vedle karetní stolku a vytáhla blok.
„Rozhodně první, co mě dneska zajímá, je vaše nálada. Která karta ji vystihuje nejlépe?“
„Jejda, to jsme nezačaly rozhovor nejlépe. Mám teď takovou „vdovcovskou náladu“, pokud bych měla hovořit jazykem cikánských karet. Z čeho pramení, bych nechtěla upřesňovat, jedná se o mudlovské záležitosti, které se navíc netýkají přímo mě. Já jsem spíše v celé záležitosti racionální podporou, nepřímým účastníkem. Ale samozřejmě celá událost se dotýká i mě.“ Slečna profesorka sáhla po svém balíčku cikánek a vytáhla Vdovu. Atmosféra dopadla i na mne. Sáhla jsem na svůj balíček a dala nahoru kartu Cesta, abych vystihla náladu svou.
„A vůbec… v jaké náladě nejčastěji saháte po kartách či runových kaméncích?“
„To nezáleží na náladě,“ aniž by si to uvědomila, sáhla po kartách a začala míchat, „já většinou vykládám jiným lidem než sobě. Takže v zásadě – když jsem tázána a mám čas. Sobě vykládám párkrát do roka, ono to bude znít hloupě, ale já budoucnost znát nechci. Spíše se ptám na rady, jak postupovat apod. Skutečně velké výklady si tedy dělám minimálně a jen, když opravdu o něco jde.“
Přikývla jsem, že chápu, taky jsem se dostala do fáze, kdy mě nezajímá cíl, nýbrž cesta.
„Dokážete se karet ptát a získávat z nich odpovědi za každé situace, nebo vnitřně trváte na vytvoření atmosféry?“
„Na atmosféře absolutně netrvám. Občas si vyhodím karty i v on-line věštírnách, funguje to také.“
„Ale určitě přece… hm…. Určitě přece musíte mít nějakou nejlepší věštící ‚kulisu‘? Třeba všeobecně oblíbené přítmí, svíčky, tichou hudbu…? Nebo raději vzduch a přírodu?“
Profesorka Minti se pobaveně usmála nad mou zatvrzelostí spojovat karty s romanticky tajemnými situacemi: „Vykládám kdekoli, v nejrůznějších podmínkách. Většinou si ale k velkým výkladům pro jiné dělám kávu a mám zapnutý PC, neb si výklady ukládám a píši je na počítači. Takže de facto úplně neezoterická atmosféra. Občas mám ale na stole hořící svíčku, to je ale spíše náhoda. Ale karty rozložím klidně i u kamarádek v kuchyni, tady problém nevidím.“
Rozhodila mě. Tohle není možné. Už jen zhasnout svíčku, rozsvítit lampu a padnu! Nic, na tohle se musím zeptat…
„Zajímalo by mě, jak se to stane, že tak racionální, praktický a logický člověk jako vy najde cestu ke kartomancii?“
„Mě k tomu v zásadě dovedla věda. V rámci svých mudlovských studií jsem koketovala s dějinami umění a tehdy jsem si řekla, že když jsou kunsthistorici schopni z pár středověkých obrazů rekonstruovat mentalitu středověku a středověkého člověka například, a to obvykle jen komparací či drobnými vizuálními symboly, tak proč by neměly fungovat karty? Je to podobná alchymie, princip stejný. Jde o obrázky, symboly a o schopnost s nimi pracovat.“
Ano, tohle už je mi blízké.
„Vzpomínáte se na své první setkání s kartami?“
„Jednoznačně to byly mariášky a hraní karetních her, pak kanastové (piketové) karty. Už brzy v dětství. Pak někdy přišel tarot, na zájmu o něj má pak velký vliv Filius, který si tarotové karty nechal v útlém věku okopírovat a podlepil si je na takový tmavě zelený karton. Byl asi ve třetí, čtvrté třídě. A já si ty karty od něj půjčovala. To ale nebyl hlavní zájem, ten pak přišel až někdy kolem dvacítky. Narazila jsem na super zdroje a odmítla jsem akceptovat výklady Tari Tinuviel, která tu učila Taroty, na které jsem chodila zde na škole. Věděla jsem, že já je potřebuji uchopit jinak, a tak jsem začala pátrat, jaké cesty by mi vyhovovaly. Pak jsem našla Lenormand, cikánky a teď Kipper karty, de facto také cikánky.“
„Jsou nějaké karty, které máte vysněné?“
„Ani ne. Občas si nějaké pro radost koupím a ony jsou stejně všechny na jedno brdo. Tím je ale nechci urazit! To vůbec ne! I když vlastně ano… chtěla bych mít bohatě zásobené zlaté kreditní karty!“ od srdce se rozesměje a já s ní. Po chvíli, kdy se situace uklidní, profesorka ze zamíchaných karet položí na stůl čtyři a já položím další otázku.
„Existují dva názory na původ karet, jeden tvrdí, že karty nejlépe poslouží, když jste jejich první majitel a zároveň také poslední. Ten druhý je zase pro dědění karet z generace na generaci. Přikláníte se k některému z těch názorů? Nebo máte nějakou vlastní teorii?“
„Já si karty kupuji vždy nové, ale závidím těm, kteří mají ošuntělé karty po babičce apod. Ovšem nijak striktně v tomto směru vyhraněná nejsem. Je to o možnostech.“
„Je vám hodně blízká nějaká okultní věda?“
„Ani ne, já jsem v tomhle hrozně přízemní a nemám ráda jevy, které zneklidňují a vyvolávají více otázek, než dávají odpovědí. Nevím, co považujete za okultní vědy, pokud tam řadíte i astrologii, tak ta je mi momentálně nejbližší.“
„Ano, v mých očích tam patří i astrologie,“ zamyslela jsem se a položila další otázku. „Lidé by asi měli mít neustálou potřebu posunout se někam dál. Máte promyšleno, co teď? Co dál? A kam dál?“
„Profesně se budu snažit napsat další ročníky předmětů, které jsem slíbila, a na osobní rovině jsem se teď ponořila do astrologie a snažím se do ní zahloubat zase o trochu víc. Ale je to běh na dlouhou trať, i když teď tomu momentálně věnuji dost energie a času. A zatím mě to neskutečně baví.“
„V čem je pro vás kouzelnický svět atraktivní a v čem ne?“
„To je těžké odpovědět. Atraktivní je pro mne v tom, že se v rámci tohoto světa můžu realizovat v oblastech, které mě baví. A v čem pro mne atraktivní není? To je těžké říct. Já se ty neatraktivity snažím minimalizovat. Ale třeba já osobně nikdy nebudu znát HP reálie a RP zásady. To je pro mne jednoznačně kategorie ‚vopruz‘.“
„Myslím, že je čas na poslední otázku - největší radost za poslední dobu?“
„Losos a pivo, které mám v sobě,“ se smíchem odpověděla a ponořila se do vyložených karet.
Tiše jsem tedy vstala, posbírala se a s pocitem uspokojení ‚promluvila jsem si‘, jsem odcházela do nebelvírské věže, kde jsem rozsvítila svíčku, uvařila teplý čaj a pustila tichou hudbu, načež jsem začala vykládat karty.
Pro Lví tlapou
Niane z Libelusie
Poděkování:
Mintace Orionis