Dne 27. února se konala letošní první nebelvírská výprava do Zapovězeného lesa. Chvíli před sedmou večerní se ve Velké síni objevil podivně vypadající lev. On to totiž nebyl lev, nýbrž skřítek v rozkošném lvím převleku. Napochodoval si to za prefektem Oliverem McCollinem, který měl za úkol sehnat mu doprovod složený z červených studentů. Po několika minutách bylo domluveno, že do lesa nakonec vyrazí tato sestava: Angie Claire Silvery, André van Wreight, Ernie Johans, Hekatea Centaurix, Moly Any Jasminsová a Victoria Whitney Rose, jako dohled jsem se tam vecpala já.
Vybavena lucerničkou a hůlkou, která mi ve sklepení nespočetkrát prokázala službu, jsem se odebrala k lesní bráně. U lesa už hořely strážní ohně, nikdo tam zatím nebyl, tak jsem si sedla na pařez a čekala. Netrvalo dlouho a mí spolužáci začli scházet po palouku přímo ke mně. Za nimi cupital skřítek ve lvím převleku, spočítal, jestli jsme všichni, a v zápětí už nás vedl po cestičce přímo do lesa. Byla jsem docela ráda, že jsem si na sebe prozíravě vzala vestičku ze skotských ovcí, mráz se nám zarýval do morku kostí a ostatní se klepali zimou. Skřítek na ně vyděšeně hleděl, protože si uvědomil, že zapomněl zkontrolovat, zda jsou teple oblečení a zda mají všichni hůlky. Když si vzpomenu, jak omezená byla moje skříň v prvním ročníku, tak si myslím, že by stejně nic nezmohl. Naši nejmladší lvi mají tuhý kořínek a jen tak nějaká zima je přece neodradí. Zapátrali tedy po kapsách a vytáhli svá kouzelná parátka, aby se zarputilým výrazem skřítka přesvědčili, že jsou připravení na všechno.
A tak jsme pomalu pokračovali po cestičce, zrovna jsem se chystala skřítka zeptat, kam to vlastně jdeme, když se ze strany ozval jakýsi praskot a na cestičku před námi spadl strom. Vhodnější by asi bylo říct, že strom spadl o fous před skřítka, tak tak, že se stačil zastavit, aby neskončil pod ním. Musím říct, že ho to dost vzalo, aby taky ne, když mu šlo o život, přesto všechno jako správný skřítek nechtěl přiznat vlastní nepohodlí a hodlal pokračovat v cestě. Mezi tím jsme v koruně spadlého stromu zaznamenali šramot a skřítek se postavil před nás. Bylo mi krajně nepříjemné schovávat se za ním, nechtěla jsem ho však urazit tím, že bych se před něj ochranitelsky postavila. Obdivovala jsem ho, jak tam v tom svém lvím oblečku stál, a i když z toho šoku přerývaně dýchal a mluvil jen heslovitě, bylo vidět, že by byl ochoten za nás opravdu bojovat. Připravená v prvním náznaku nebezpečí vyslovit kouzelnou formuli jsem sevřela svou hůlku a čekala, co bude. První, co jsme viděli, byly oči a střapatá hlava plná listí, pak na zem ladně seskočila naše madam lesnice. Úplně jsem slyšela, jak mi spadl kámen ze srdce. Madam Monny si hned všimla zbědovaného skřítka, opíral se o strom a dýchal do sáčku. Vytáhla mu z kabátku malou lahvičku, odšpuntovala zátku a poradila mu ať si pořádně lokne. Skřítek poslušně vykonal, co mu jeho paní přikázala, stále však nevypadal, že by byl schopen pokračovat v cestě. V tu chvíli se v koruně stromu znovu začlo něco dít, my studenti jsme pochopitelně ztuhli, madam však bezstarostně došla na místo činu a vytáhla z větví krkavce. Nutno podotknout, že to byl hódně nakrknutý krkavec. Kritickým okem pohlédla na skřítka i na krkavce a rozhodla, že bude lepší, když krkavec odnese Kvída zpět do hradu. Tak se prý ten skřítek ve lvím obleku jmenoval. Zamávali jsme mu na cestu doufaje, že mu bude brzy lépe.
Tím však naše dobrodružství neskončilo, právě naopak. Madam Monny nám rozdala speciální barvy, kterými jsme si měli potřít obličej, abychom nebyli tak nápadní. Snažíc se přiblížit jejímu dokonalému maskování, Ernie strčil hlavu do bláta. Doteď mi není jasné, jak přes to bláto v očích mohl vidět na cestu, natož si ještě všimnout bylinky, která rostla na zemi. Tentokrát jsme brzy sešli z cestičky, kráčeli jsme v obezřetnosti mezi stromy, načež se kousek před námi otevřela mýtina, na které hořel ohýnek. U ohýnku, nad kterém se opékalo nějaké malé zvíře, seděli tři lidé. Opodál byla klec, v níž byl zavřen na první pohled trpící hipogryf. Řeknu Vám, byl to hrozný pohled. Ještě teď se mi chce brečet, když si na to vzpomenu. Kdyby mi před touto výpravou někdo řekl, že v našem lese můžou být pytláci, tak bych se mu patrně vysmála do obličeje. Merlinužel je to pravda, ti hajzlové (šéfredaktorka promine ten výraz) se dostali už i k nám. Zlostí jsem skoro rozdrtila hůlku v dlani, jak jsem se musela přemáhat, abych na ně hned nezaútočila.
Tato situace však vyžadovala chladnou hlavu a plán. Paní lesnice nás rozdělila na dvě skupinky. Já dostala na starost skupinu, co se měla postarat o osvobození nebohého hipogryfa. Vybrala jsem si k sobě Andrého, který se již pomalu plížil ke kleci, a Vicky, která mi měla pomoct v případě, že by si nás pytláci všimli. Ostatní zůstali pod dozorem madam Monny, jejich úkolem bylo zneškodnění zatím nic netušící skupinky na mýtině. Poté, co si všichni zopakovali použitelná kouzla, se Heky a Moly na příkaz madam Monny přemístily kousek po obvodu mýtiny. Ernie vylezl na strom, aby měl lepší výhled a Angie se schovala za strom. Madam vystoupila na mýtinu, čímž upoutala pozornost pytláků, já jsem ten moment využila k tomu, abych pronesla zaklínadlo Alhomora a připravila tím svou skupinu k akci. Po úvodní frázi, kdy pytláci jen nechápajíc hleděli jeden na druhého, mávla madam Monny hůlkou a seslala jednoho z nich k zemi. Její výkřik „Teď!“, na který obě skupiny čekaly, se ztratil v přílivu kleteb. Mezitím André pod naším pečlivým dozorem vyvedl hipogryfa z klece. Chudák ho jen apaticky následoval, při pohledu do jeho očí bylo vidět, že má omámenou mysl. Dokonce nesežral ani hmyzí larvu, kterou po něm Vicky hodila. V tu chvíli jsme si uvědomili, jak vážné to s ním je. V rychlosti jsme svázali v mdlobách ležící pytláky a jali jsme se vymýšlet, jak bychom mohli nešťastnému hipogryfovi pomoct. Dík Merlinovi se poblíž nacházel přítel lesa a naší paní lesnice, kentaur Max. Zběžně hipogryfa prohlédl a slíbil madam Monny, že se ho se svými druhy pokusí vyléčit. S vděkem jsem se s ním loučili, když si hipogryfa odváděl do svého útočiště, a madam Monny ho ujistila, že se k němu za chvíli připojí. Pak už to vzalo rychlý spád, přivolala si nás k sobě, my se jí všichni chytli a ona nás přenesla zpátky na kraj lesa. Ve spěchu se s námi rozloučila, upozornila mě, ať za skupinou nezapomenu zamknout bránu, a v tu ránu byla pryč. Ani jsme se nedivili, bylo nám jasné, že běží za Maxem, je to totiž moc dobrá a zodpovědná lesnice.
Chtěla bych touto cestou pochválit všechny lvy, kteří se záchrany hipogryfa zúčastnili. Jsem na Vás moc hrdá. Taky děkuji madam lesnici, za to že si právě naši kolej vybrala k tak zodpovědné akci. Mě se snad ještě nikdy nestalo, že by se výprava tak vyvedla. Nikdo se nezranil, nikdo nechytil žádnou vyrážku, navíc jsme zajali trestuhodné zločince a zachránili život nevinného tvora. Podle zpráv, které jsem obdržela od madam Monny, je to s ním na dobré cestě k uzdravení, takže se zdá, že naše dobrodružství bude mít šťastný konec.
2025 ©