Očes Mydlinka a Počasníček

Napsal Kirsten Woodová (») 1. 9. 2010 v kategorii Na stránkách fantasie..., přečteno: 1059×

 

Deštivé počasí netrápí pouze mudly, ale i kouzelníky. A letos především, protože celé léto probíhá Mistrovství světa ve famfrpálu. Jistě, kouzelníci mají kouzla, ale říká vám něco utajení? I náš starý přítel Očes žehral na deštivo a blátivo. Co dělat? Stačilo by samozřejmě pořídit si na Příčné nějaké pěkné gumáčky nebo použít kouzlo pro vysušení, ale kouzelníček to měl jinak vymyšlené… Však známe Očese a jeho heslo – šlo by to lehce, tak proč to neudělat těžší?


Očes seděl ve svém křesle u okna a pozoroval kapky deště. Již druhý den pršelo a oknem lomcoval vítr. Jak říkají mudlové – ani psa by nevyhnal. V kuchyni na stole ležel zlatý lístek, který předevčírem přinesl Hubert. Byla to vstupenka na mistrovství světa. Poslední výprava se kouzelníčkovi moc líbila a chtěl si ji zopakovat. Nepočítal však s nepřízní počasí. Poslal sovu dokonce i na ministerstvo, jestli by s tím nešlo něco udělat, ale odpověď byla více než záporná. Pak poslal další sovu k pořadatelům, jestli by si nemohl lístek vyměnit, ale také bez úspěchu. Očes byl zdrcen.Dnes ráno se u něj zastavila pošťačka Morávková na kus řeči a schovat se před deštěm. Kouzelníček z toho nebyl nadšený, ale trochu slušného vychování ještě měl. Postavil vodu na čaj a nelibě pozoroval loužičku, která se začala tvořit pod mokrou babkou Morávkovou. Ta si bez ostychu nabídla oříškovou hrudku a okoukla na noviny, které měl Očes na stole. Denního věštce před jejím ostřím zrakem ubránil na poslední chvilku.

„To je hrozné počasí, co říkáte, pane Mydlinka?“

„Máte pravdu, paní, máte pravdu. Chtěli jsme s naším Hubertem vyrazit pryč, ale jak to vypadá, bude ještě nějakou dobu pršet.“

„Já jsem ráno poslouchala rádio a ti meteorologové říkali, že by mělo pršet do konce týdne.“

„Meteurologové?“ zeptal se Očes.

„Ale žádní urologové. Meteorologové, ti co nám sem posílají takové počasí.“

Očes se zamyslel. Že by nový odbor ministerstva? Nebo nějaká separovaná odbojová skupinka kouzelníků? „No a tihle teda říkali, že jejich počasníček jim ukazuje hodně deště.“

Počasníček? Nové kouzlo, kouzelný přístroj nebo snad nějaké bájné zvíře na počasí? Očes tahal z Morávkové rozumy, a ta mu řekla i to, co nevěděla. Snědla přitom všechny hrudky, vypila korbel čaje a po třech hodinách klevetění odešla. Pro kouzelníčka to byla moc užitečná diskuze. Dozvěděl se, že nejbližší meterologové mají svoje doupě ve městě Pardubice. Očes se rozhodl tyto záhadné bytosti navštívit a půjčit si od nich Počasníčka. A vydal se na cestu hned! Zabalil si rendlíček s buchtama a máslovým ležákem. Ovšem otázka byla, jak se do Pardubic dostane? Vzpomněl si na starý létající koberec po pradědečkovi, který mu už dlouho strašil na půdě. Kouzelníček se tedy vydal po točitých schodech nahoru a nestačil se divit. Půda byla plná různého harampádí a odložených věcí. Trvalo mu dlouho, než koberec odklidil. Slunko už téměř zalezlo. Že by to byla komplikace? Vůbec ne! Noc je nejlepší dobou pro létání, především kvůli utajení. Buchty, které si Očes připravil, během odpoledne zase snědl. Zabalil si tedy nové a vzal si i peřinu, aby mu na tom koberci nebyla zima. Vynesl své vozidlo před dům společně s potřebným vybavením. To už byla opravdu hluboká tma a stále pršelo.

Kouzelníček se posadil na koberec, zachumlal se do peřiny a roztáhl obrovský deštník. Poté zavelel: „Hyjé, můj oři!“ a koberec se opravdu rozletěl. Vystoupali několik desítek stop nad zem a Očes nasměroval koberec – směr Pardubice. Rychlost letu byla 30 km/h a Očes měl celou noc na to, aby si rozmyslel, jak se uvede u meterologů.


Kouzelníček sebou trhl. Ležel na svém koberci, ale už nebyl v nebeských výšinách. Ležel na pěkně tvrdém chodníku v nějakém neznámém městě. Zamžoural kolem a tu si všiml velké cedule – Meteorologické centrum. Srdce mu zaplesalo! Smotal koberec i peřinku, vše opatřil zastíracím kouzlem a vydal se přímo do sídla oněch obávaných pánů počasí. Vešel do krásné haly a hned k informační přepážce. Recepční, žena kyprých tvarů, si kouzelníčka přeměřila přes své brýle. Odkapávala z něj voda a tvořila se pod ním solidní loužička.

Zvedla telefon: „Je tu nějaký pan Mydlinka… Cože?! Ano!“ Položila telefon a obdarovala Očese nádherným bělostným úsměvem: „Již jste očekáván. První patro, třetí dveře vlevo.“

Očes hrdě vypnul hruď a vydal se po schodech nahoru. Našel patro, našel chodbu, a dokonce i správné dveře. Zaklepal, na odpověď nečekal a šel dál. Ocitl se v prostorné kanceláři. Za stolem seděl mladší muž s kozí bradkou a už už natahoval ruku ke kouzelníčkovi: „Radek Holoubrk, ředitel pobočky.“„Očes Mydlinka, těším mě,“ zahlaholil a posadil se. „Tak co byste rád, pane Mydlinko?“

„Podívej se, Radku, to je celkem lehká věc. Chceme jet s Hubertem na mistrovství a potřebujeme lepší počasí. Babka Morávková říkala, to je ta drbna od nás z pošty – znáš, ne, že tu máte Počasníčka. Tak mi ho šupito presto na pár dní zapůjči a já ti ho zase vrátím.“

Pan Holoubrk měl strnulou tvář a s podivem hleděl na Očese: „Vážený pane, já vůbec nevím, o čem to mluvíte.“

„Ale, jen se nedělej, psali to v novinách a mluvili o vás i v té řachtavé bedýnce… no, v rádiu! Počasníček umí změnit počasí a vy, meteurologové, jste taky šikovní junáci. Tak co bude?“ poklepal Očes na stůl.

Holoubrk se začal smát: „To je nějaký vtip, že? Skrytá kamera? Kdo vás poslal, magor Billy?“

„Neznám magora Billyho,“ zatvářil se Očes vážně, „a rozhodně to není žádný vtip!“

Úsměv na meteorologově tváři pomalu zamrznul: „Vy nejste ta kontrola z ministerstva?!“

„No to tedy nejsem! Povídám vám, že jsem si přišel pro toho Počasníčka! Potřebuju hezké počasí, abychom s Hubertem mohli vyrazit na mistrovství a nemusel jsem se obávat rýmičky.“

„Pane Mydlinko, to musí být nějaký omyl. My samozřejmě Počasníčka máme, ale pochybuji o tom, že by zvládl ovlivnit počasí.“

Sáhl na zem a postavil na stůl obrovskou zavařovací sklenici, ve které byla krásná rosnička. „Tohle je náš Počasníček. Občas uhádne nějaké počasí, ale jinak je to úplně obyčejná rosnička!“

„Tak on nemá žádné schopnosti?“

Meteorolog zavrtěl hlavou. Očes byl zdrcen.„Vážený pane, my nejsme kouzelníci.“„Nejste?!“ – „Ne, to opravdu nejsme.“

Očes byl ještě zdrcenější.„Umíme počasí odhadnout, ale rozhodně ho neovlivníme. Je mi líto, ale nepomůžu vám.“

„Tak vám tedy pěkně děkuju, pane Holoubrku.“

Kouzelníček se zvedl a se žalostným výrazem vypochodoval z meteorologického centra. Venku již přestalo pršet, přesto mu trvalo skoro dvě hodiny, než objevil svůj koberec. Vydal se domů.


Když se po dlouhém letu snesl na své zahradě, čekal už na něj synovec Hubert.„Nazdar strejdo! Kde jsi byl? Přišel jsem ti říct skvělou novinu. Díky špatnému počasí ministerstvo očarovalo celý stadion, takže na diváky neprší, a dokonce dostaneš ohřívací láhev jako dárek, dobrý, co?“

Očes se smál, až se za břicho popadal – chacha, chocho, chichi. Vyprávěl Hubertovi o své výpravě za bájnými meteorology a oba se moc smáli rosničce Počasníčkovi. Večer si kouzelníček do své knihy zaznamenal: „Babka Morávková by zasloužila nominaci na cenu za největší drbnu.“ A usínal za příjemného bubnování dešťových kapek.

Pro Lví tlapou

Stephanie de Morney

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a deset