Nejoblíbenější části červených – díl druhý (připravila Olivie Windy)

První díl máme za sebou. Mohli jste si přečíst, které části prvního dílu Harryho Pottera považují naši červení za nejlepší, za nejdojemnější, za nejzábavnější, prostě za nejskvělejší okamžiky celé knihy Harry Potter a Kámen mudrců. A dneska tedy pokračujeme dílem druhým.

Harry Potter a Tajemná komnata. Když se tyto slova řeknou, první mi do popředí vyskočí Dobby, nejrozkošnější skřítek na světě, který svou vděčností a snahou ochránit Harryho ho málem zabil. A hned pak myšlenka, že v tomto díle jsme poprvé objevili cosi z Voldemortovy minulosti. A samozřejmě, moje oblíbené scény souvisí s učitelem Obrany proti černé magii. Hádáte správně, postava, která mě v tomto díle nejvíce nutila do smíchu, byl Zlatoslav Lockhart.

Avšak o mé oblíbence a názory v tomto článku nejde. Mým zájmem bylo přiblížit vám, čtenářům, jaký náhled na jednotlivé díly mají naši červení. Takže teď už se pohodlně usaďte a přečtěte si, co si další tři mí červení kamarádi myslí o druhém dílu Harryho Pottera.

Nebelbrach Mechacha

Tak jsem přemýšlel a zjistil jsem, že mě nejvíc rozesmála scéna v Doupěti, když se vrátí Arthur Weasley domů a Molly mu nejprve nepřímo vytýká, že očaroval auto, aby létalo. On jí vysvětluje kličku v zákonech, podle které se ničím neprovinil, na což paní Weasleyová reaguje tím, že onu kličku dal do zákona on sám, když ho psal. Pak mu manželka sdělí, že tím autem letěli jejich synové. Arthur se neudrží a zeptá se jich, zda auto letělo dobře. Teprve, když si všimne pohledu Molly, prohlásí, že to od nich nebylo správné.
Ona je ta posedlost pana Weasleyho mudlovskými věcmi, kterým ve skutečnosti vůbec nerozumí, celkově zábavná. Když se třeba ptá manželů Grangerových, k čemu je autobusová zastávka, atp.
Ano, toto na mne z druhého dílu udělalo největší dojem, i když to stojí mimo hlavní děj.

Lily Peterson

Jsem moc ráda, že se můžu vyjádřit zrovna k tomuto dílu Harryho Pottera, je to totiž jeden z mých nejoblíbenějších. Mám ráda Harryho jako mladého klučinu, baví mě jeho příběhy ze školy, zážitky s kamarády a vůbec celý jeho pohled na svět je takový nějaký čistší, více dětský řekla bych.

Ptala ses na mé nejoblíbenější scény. Jako první mi do hlavy přišla vzpomínka na Harryho "gumovou" ruku bez kostí. Vím, že není zrovna hezké smát se cizímu neštěstí, nemůžu si však pomoct. Tohle je prostě typická Lockhartovina. Vecpat se tam kam Vás nikdo nepozval a "pomáhat" s tím oč Vás nikdo neprosil. To že vlastně vůbec nemáte ponětí o tom, co děláte, přeci vůbec nevadí.

Nicméně si vzpomínám ještě na jednu scénu, která je mi mnohem milejší. Jde o Harryho první setkání s panem Weasleyem. Příjde mi roztomilé, jak si pan Weasley naběhne, když prohlásí: "Ale co všecko naši lidé dokážou očarovat, to byste nevěřili –“
„JAKO TŘEBA AUTA?“
Ve dveřích se objevila paní Weasleyová a třímala dlouhý pohrabáč jako nějaký meč. Pan Weasley vytřeštil oči a provinile zíral na svoji ženu.
„Ří–říkáš auta, Molly?“
„Ano, Arture, auta,“ přisvědčila paní Weasleyová a v očích jí blýskalo....
„Tvoji synáčkové dnes v noci tím autem letěli až k Harryho domu a zase zpátky!“ křičela paní Weasleyová. „Ráda bych věděla, co mi k tomu řekneš?!“
„Je to pravda?“ zeptal se pan Weasley dychtivě. „A letělo dobře? Chci – chci říct,“ zakoktal se, jak z očí paní Weasleyová začaly sršet jiskry, „že to od vás nebylo správné, chlapci – vůbec to nebylo správné…“

Jak se říká, v každém chlapovi stále přežívá kousek dítěte =)

Smutnou scénou pro mě je samozřejmě závěrečný doják, kdy si všichni myslí, že Harry zachránil Ginny, aby pak sám musel umřít, ale... to by bylo moc laciné. Chtěla bych na světlo vynést něco jiného, něco, co mě hrozně rozčiluje a co je bohužel ze života.

„Podívej se na to z mého hlediska,“ řekl Popletal a nervózně si pohrával se svou buřinkou. „Jsem pod velikým tlakem; musí být vidět, že něco dělám. Jestliže se ukáže, že to Hagrid neudělal, vrátí se zpátky a nikdo už neřekne ani slovo. Ale teď ho odvést musím. Prostě musím. Nekonal bych svoji povinnost –“
„Odvést – mne odvést?“ zeptal se Hagrid a chvěl se po celém těle. „A kam?“
„Jenom nakrátko,“ řekl Popletal a vyhýbal se obrovu pohledu, „To není za trest, Hagride, vážně ne, spíš tak pro jistotu. Jestli ještě někoho chytí, propustíme vás se vší omluvou…“

Oni z něj prostě udělali obětního beránka! Ani Popletal opravdu nevěřil, že by Hagrid mohl stát za útoky na studenty z mudlovských rodin, jenže jít na trh s kůži někoho jiného je vždycky jednoduché. Cesta pravdy je složitá a trnitá, málokdo je ochotný se po ní vydat. Přijde mi hrozně smutné, že politika takhle krutě zasahuje i do světa kouzel. Chudák Hagrid.
Musím však uznat, že se mi moc líbí, jak je celá scéna zakončena:
„A někdo taky musí krmit Tesáka, co budu pryč.“

Nerys Heliabel Ghostfieldová

Na úvod musím říct, že Harry Potter a Tajemná komnata je nejspíš mým nejoblíbenějším dílem. Nebo tedy, dílem ze série, který jsem si vždycky nejvíc užívala, když jsem ho četla. Oproti jedničce je už pro nás prostředí Bradavic známé, chápeme, jak to tam chodí a jak to chodí obecně ve světě čarodějů, přesto ale ještě nejsme obeznámení s těmi smutnějšími a děsivějšími stránkami magie a světa čar a kouzel, jak to postupně narůstá v dalších dílech. Moc na dvojce oceňuju, že je přímo přecpaná vtipnými nebo aspoň úsměvnými situacemi, že příběh se posouvá plynule a svižně, že se v něm mísí pestré charaktery postav s širokou škálou situací. Zkrátka, dvojka si umí pohrát s mou bránicí, hlavou i srdcem přesně tak, jak to potřebuji, aby mě bavilo číst příběh klidně desetkrát. Vždycky si tak totiž všimnu něčeho nového, něčeho, čemu jsem dřív nepřikládala tolik pozornosti. Při poslední četbě to bylo třeba tohle:

„Hagride!“ vykřikl Harry s úlevou. „Já jsem se ztratil... ten prášek Letax.“
Hagrid chytil Harryho za kůži na zátylku, odtáhl ho od čarodějnice a vyrazil jí přitom podnos z rukou. Její skřehotání je pronásledovalo celou cestu klikatou uličkou, dokud nevkročili do jasného slunečního světla.

Přivedlo mě to k úvaze, jak ‚plandavý‘ asi musel Harry svůj zátylek mít, aby ho obří Hagridova ruka dokázala chytit. Jak příjemné asi mohlo být, když Harryho někdo nesl z ulice do ulice těsně pod hlavou, při váze celého těla dvanáctiletého dítěte. A on se přitom ani nebránil a neprotestoval. -směje se-

Z postav mám ráda skoro všechny, protože jsou prostě pestré. Některé mám ráda díl od dílu víc (Neville, McGonagallová, Brumbál), jiné mám ráda od počátku prakticky stejně. Fenoménem druhého dílu je profesor Zlatoslav Lockhart a jeho nástupy zbožňuju, i když je to takový „potterovský princ Krasoň“. -chechtá se- V reálu bych takového člověka ve svém okolí musela asi zabít, ale v knize je bezvadným zpestřením hlavního příběhu. Miluji hlavně několik pasáží. Když Harry ve svém pokoji objeví domácího skřítka Dobbyho, když se Harry poprvé dostane do Doupěte, když se tam učí odtrpaslíkovávat zahradu, když Harryho a Rona načape Snape před hradem, když se objevuje Lockhart se svými vždy správnými řešeními situací, které bravurně přizpůsobuje okamžité změně situace, zkrátka, scének, které mě okouzlily nebo pobavily, je ve dvojce vážně hodně a kdybych to popisovala důkladněji, byla by to tloušťkou nová kniha postřehů, vzpomínek a názorů. Nejsem Rita Holoubková, takže závěrem svých postřehů zmíním jen pár dalších citací, které mám ráda.

„Ří-říkáš auta, Molly?“
„Ano, Arture, auta,“ přisvědčila paní Weasleyová a v očích jí blýskalo. „Představ si, že nějaký kouzelník si koupí staré rezavé auto a řekne své ženě, že ho chce jen rozebrat, aby viděl, jak funguje, ale ve skutečnosti ho očaruje, aby dokázalo létat.“
Pan Weasley zamrkal.
„Totiž, drahoušku, myslím, že bys zjistila, že tím nijak neporušil zákon, i když - ehm - možná by býval udělal líp, kdyby své ženě řekl pravdu... V tom zákonu je totiž klička, jak bys zjistila... Pokud doopravdy neměl v úmyslu s tím autem létat, sama skutečnost, že to auto létat může, ještě neznamená –“
„Arture Weasleyi, ty ses postaral, aby tam ta klička byla, když jsi ten zákon psal!“ rozkřikla se paní Weasleyová. „Jen aby ses mohl dál vrtat ve všem tom mudlovském harampádí v naší kůlně! A jestli chceš něco vědět, Harry dnes ráno přijel právě tím autem, s kterým jsi neměl v úmyslu létat!“
*
„To mě podrž.“ zašeptal Harry Ronovi. „Jedna židle u učitelského stolu je prázdná... Kde je Snape?“
Profesor Severus Snape byl Harryho nejneoblíbenější učitel; a Harry zase byl Snapeův nejneoblíbenější žák. Krutý, jízlivý a protivný všem kromě studentů z jeho vlastní koleje (Zmijozelu), Snape vyučoval lektvary.
„Možná je nemocný!“ řekl Ron optimisticky
„Možná dal výpověď,“ řekl Harry, „poněvadž zase nedostal místo učitele obrany proti černé magii!“
„Nebo ho možná vyhodili!“ rozjařil se Ron. „Všichni ve škole ho přece nenávidí .“
„Nebo možná,“ ozval se ledový hlas přímo za jejich zády, „čeká na vysvětlení, proč jste vy dva nepřijeli školním vlakem.“
*
„Poslyš, Harry,“ ozval se Hagrid, jako by si právě na něco vzpomněl. „Potřebuju si s tebou promluvit. Slyšel jsem, že prý rozdáváš svoje podepsaný fotky. Jak to, že já eště žádnou nedostal?“
To Harryho natolik rozčílilo, že se mu podařilo dostat zuby od sebe.
„Já jsem žádné podepsané fotografie nerozdával,“ ohradil se. „Jestli Lockhart něco takového rozhlašuje –“
Vtom už zjistil, že se Hagrid směje.
„Dělal jsem si jen legraci,“ řekl a pleskl Harryho po zádech tak dobrácky, až padl obličejem na stůl. „Věděl jsem, že jsi nic takovýho nedělal. Řek jsem Lockhartovi, že nic takovýho nemáš zapotřebí; ty nemusíš hnout ani prstem, a jseš slavnější než von.“
*
Lockhart mávl rukou, aby si zjednal ticho, a vyzval studenty: „Postavte se tady dokola! Vidíte mě všichni? Slyšíte mě všichni? Výtečně! Profesor Brumbál mi poskytl povolení založit tento skromný soubojnický klub, abych vás všecky připravil pro případ, že byste se někdy museli bránit, jako jsem při nesčetných příležitostech musel já - pokud jde o veškeré podrobnosti, odkazuji vás na své spisy, které jsem vydal. Dovolte, abych vám představil svého pomocníka profesora Snapea,“ a Lockhart všechny obdařil širokým úsměvem. „Jak sám říká, něco málo o soubojích ví také, a laskavě souhlasil s tím, že mi bude nápomocen při krátké ukázce na úvod. Nechtěl bych ovšem, abyste si o něj dělali starosti, milí mladí přátelé - až to s ním skončím, váš učitel lektvarů bude i nadále živ a zdráv, žádné strachy!“
„Bylo by nejlepší, kdyby vyřídili jeden druhého,“ zamumlal Ron Harrymu do ucha.
Snape zkřivil horní ret. Harry se divil, že se Lockhart ještě usmívá; kdyby se Snape takhle díval na něj, prchal by od něj, co by mu nohy stačily.
*
Lockhart se na všechny příchozí dobromyslně zazubil.
„Nazdar,“ řekl. „Tohle je dost podivné místo, viďte? Vy tady bydlíte?“
„Ne,“ řekl Ron a s povytaženým obočím se podíval na Harryho.
...
„Musíme se držet jeden druhého. Ginny, chyť se Rona za ruku. Profesore Lockharte –“
„To myslí vás,“ řekl Ron Lockhartovi důrazně.
„Vy se chyťte Ginny za druhou ruku.“
Harry si zastrčil meč a Moudrý klobouk za opasek, Ron se ho chytil zezadu za hábit a Harry natáhl ruku a chytil se Fawkesových podivně horkých ocasních per. Jako by ho v tu chvíli celého prostoupila jakási mimořádná lehkost - a v příštím okamžiku už všichni svištěli potrubím vzhůru. Harry slyšel Lockharta, který visel pod ním, jak říká: „To je úžasné! Prostě úžasné! Úplně jako nějaké kouzlo!“

Kdybychom dělali anketu o nejoblíbenější scénu, očividně by uspěla scéna s panem Weasleym, neboť zmínka o něm se mi dostavila v každé odpovědi! Ale musím říct, že to naprosto chápu, já osobně mám rodinu Weasleyovic taky moc ráda. Děkuji mnohokrát svým červeným kolegům za výborné odpovědi. :)

Jestli byste i vy chtěli říct svůj oblíbený part knihy Harry Potter a Tajemná komnata, nestyďte se a komentujte v komentářích :)

Pro Lví tlapou

Olivie Windy