Po velkých prosbách z různých stran jsem slíbila návrat tří, dá se říct pravidelných, článků „staré“ Lví tlapou. Jedním z nich je i Krvavé znamení.
Ti z Vás, kteří éru Krvavého znamení zažili, si jistě pamatují, že je to příběh pro extrémně trpělivé povahy a zvlášť pro ty povahy, které spaluje chtíč po mnoha a mnoha stránkách. Nejinak tomu bude i v tomto novém příběhu. První část má cosi kolem 81 palců, což vypovídá především o tom, že jsem se nic nového nenaučila. –smích-
Přišly však nové generace, které Krvavé znamení neznají. A kdo ví, třeba se mezi nimi najde aspoň jeden čtenář, který se přidá k těm třem zbývajícím věrným fanouškům Znamení. –vyprskne smíchy-
Krvavé znamení vzniklo před rokem a půl. Inspirací mu byly hodiny bystrozorství u profesorky Malrinové. Když jsem nastoupila před necelými čtyřmi roky na naši školu, ze všeho nejvíc jsem toužila pustit se do studia toho, k čemu mě to nejvíc táhlo – bystrozorství, obrana proti černé magii, zvěromagie, živlová magie… Ze všeho nejvíc mi však přirostlo k srdci právě Bystrozorství. Netrvalo dlouho a vzniknul první příběh „Krvavého znamení“, který profesorku Malrinovou dostal natolik, že odpověděla pokračováním.
Nevím, jak je to možné. Kdyby mi někdy někdo řekl, že získám nejlepší přítelkyni díky pár příběhům, možná bych mu nevěřila. Ale z nás se přítelkyně staly, nejdříve na papíře a pak – snad šťastnou či fatální náhodou – i v osobním životě. Od té doby píšeme svůj příběh – svou budoucnost, kdykoliv potřebujeme utéct ze všech světů, ve kterých žijeme.
Krvavé znamení, ampulkou spojeny je nekončící příběh z bystrozorského prostředí, příběh, v němž dost často narazíte na některé studenty z Bradavic, často už mají rodinu, někteří už i zešedivěli…
Nový příběh jsem pojala jako počátek. Budu Vám vyprávět o tom, jak jsme se s Belatris pracovně rozdělily na celý rok, vinou rozdílných názorů, a jak to všechno vyvrcholilo vytvořením ampulek. -mrkne-
Niane z Libelusie
°°°°°°°°°°
Vzbudila mě dutá rána, která se zdála mnohem blíž než páchnoucí dech mého ohnivého vlka, a otřásající se zem. Pokusila jsem se rozlepit oči, ale víčka se vzpouzela, jako by mi snad dávala najevo, že nemám právo mít nad svým tělem vládu nebo dokonce mu něco přikazovat. Tři hodiny tvrdého spánku mě spíše unavily a rozpraskaný obličej bolel bez ustání již několik dní. Zvedla jsem líně ruku a zkusila si na něj sáhnout bříšky chladem promodralých prstů. Zase jsem se ze spaní odkopala. Obličej byl jako tenký jemný pergamen, co může každou chvílí prasknout. Určitě mi exploduje hlava. A budu vypadat jako ten cáklej učitel z Akademie, pomyslela jsem si…
„Zatracenej mráz…,“ neubránila jsem se brblání hned po ránu, ani jsem netušila, jestli jsem to opravdu vyslovila já, protože jsem si nebyla jistá tím, že jsem k tomu dala příkaz. V odpověď se mi ozvalo zamručení skoro jako z jiných dálav. Konečně jsem otevřela oči, konkrétně oko – pravé – a pootočila hlavu doleva. Ono zadunění, které mě vzbudilo, bylo tělo Jane Pat Vamos. V noci držela hlídku a nyní usnula nejspíš už při dopadu do spacího pytle, s nohama napůl vsunutýma do toho mého a kůžemi smuchlanými pod hlavou. Pomalu jsem setřásla Dearyho – ohnivého vlka, který se rozvalil přes mé nohy. Zcela určitě budu mít zase propálený spacák, napadlo mě. Přehodila jsem své věci přes Jane, která vypadala dost zkřehle a promrzle.
Mechanicky jsem se posadila a rozhlédla. Home, sweet home. Zrak se pomalu začal zaostřovat. Stan nám poskytoval útočiště už osm měsíců. Nebyl největší. Mohli jsme si pořídit větší, ale vzali jsme první, který se naskytl. Bylo nás pět, a když jsme se v něm náhodou ocitli všichni, což se stávalo spíše výjimečně, lehce jsme se mačkali. Nebyl tedy vůbec problém dosáhnout na oblečení. Spíš bylo těžší se v nevyspalosti obléci.
Natáhla jsem si huňatou čepici a prolezla otvorem. Sněžná záře mě zaštípala do očí. Tady na severu je většinu roku sníh. Může být klidně jasno, slunce dokonce může i pálit, ale stejně se člověk třese při několika stupních pod nulou. I dnes studené slunce provokovalo sníh, blyštilo to až k bolesti. Utlumila jsem záblesky dlaní přiloženou k čelu, lehce se otřásla chladem a očima vyhledala Patricka. Zrovna přikládal na hranici kusy dřeva. Zbytky našeho tepla byly vyskládány kdesi za stanem. Naše zásoba se povážlivě tenčila.
„Šetři s tím trochu, jsme venku a je tu jako v sauně. Musí tu být tak…,“ přehnaně teatrálně jsem napodobila zamyšlenost, „tak dva stupně nad nulou! Mám strach, abych se nezačala potit!“
„Přesně tři,“ potvrdil můj odhad Patrick, „ale venku za clonou je mínus třicet. Vůbec se mi tam nechce.“
„Půjdu já, jsem na řadě.“
„Byla jsi včera místo Roberta. Moc jsi nespala.“
„Ne, půjdu. Nesnáším už tohle místo. Chci se proběhnout. Měla Jane klidnou noc?“
„Jak se to vezme. Slyšela kroky. Za clonou. Z jihu.“
„Možná se konečně vrací Jassem, už tu měl dva dny být,“ zamračila jsem se tak, až mi zkrabatěl obličej.
„Ten má přijít od západu.“
„Mohl si zajít. I když je to asi dost nepravděpodobné. Zná naše ochranná kouzla. Dávno by vyslal znamení. Už si dělám trochu starosti. Dochází nám dřevo, nemáme zprávy, co se děje venku, a hlavně nevíme, kam se Jassem zatoulal. Snad je v pořádku.“
„Určitě je, spíš bych to svedl na nespolehlivost,“ Patrick se lehce zašklebil a podal mi kelímek s čímsi, z čeho stoupala horká pára. Přičichla jsem a nasála téměř blaženě.
„Mateřídouška?“
„Ano.“
„Ach, jak poetické,“ zavrkala jsem a rychle do sebe čaj obrátila. „Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly. I vycházely každičkého rána a matičku svou hledaly… Asi můžu jít na věc,“ prudce jsem vstala a tím od sebe odehnala představu zabité lvice a osiřelých lvíčat.
„Myslím, že půjdu.“
„Vezmi jen velký okruh, v menších kruzích nechoď. To obstarám já, až mě přijde vystřídat Rob. Minule jsi byla strašně dlouho v proměně, už to nedělej, mám strach. Ta magie tady mě děsí....“
„Jo, já vím,“ špitla jsem a sundala si bundu, takže mě do svého roucha zahalil chlad. Odepnula jsem z opasku vydří vak, odklopila z něj vyztuženou hlavu a v jeho útrobách našla malý balíček. Sušená ryba a lá eskymák. Chuťovka. Člověk, který stráví nějakou dobu na severu, pochopí, že jít na to po eskymácku, je nejlepší řešení.
„Nesnáším ty ryby,“ žvýkala jsem s pokřiveným ksichtem.
„Tuleň není ryba, Niane. Je to savec. Šelma.“
„Žije ve vodě. Je to ryba,“ vyštěkla jsem jen proto, abych si mohla zabrblat.
Vak jsem odnesla do stanu. Jen nerada se s ním i dneska, po těch dlouhých letech loučím. Sáčky s bylinkami a kořeny, listy a bobulemi, sušeným masem a kořením, jsou mým cestovatelským pokladem. Ještě nikdy si nikdo nestěžoval, že mám tu ohavnost s sebou. A pokud stěžoval, brzy ocenil její obsah. Léčitelský vak byl a je mou chloubou.
Vzpomínám, že to ráno jsem se na proměnu připravovala velmi pomalu a trpělivě. Pořád ještě jsem z některých oblastí vlastních schopností měla respekt. A zvěromagická přeměna zůstane pro mne navždy velkou neznámou. I to ráno jsem tedy pocítila úctu a vděčnost. Přesně a pečlivě jsem proměnu provedla a počkala, až mi Patrick změní barvu srsti. Pak jsem v podobě bílé lvice vyrazila na obhlídku.
Pár desítek metrů od jeskyně, za porostem několika zasněžených hustých keřů, stála žena v přikrčené pozici. I přes precizní zastírací kouzla byla v pohotovostní pozici. Měla husté tmavé vlnité vlasy stažené do francouzského copu, který jí vylézal z kapuce bílé kožešiny. Na rukou měla rukavice ze stejné kvalitní odolné kůže, z jaké měla kalhoty. Vypadala elegantně. Tedy až na zablácené boty pro horaly. Ženě to však bylo jedno, jediné, co ji zajímalo, bylo dění u jeskyně. Tiše a neústupně upírala zkušené oko ke skupině. Netušila, že jeskyně má boční východ, který obyvatelé používají, chtějí-li jít na obchůzku. Dva muži, kteří si před několika minutami nasadili kapuce a zmizeli ženě z dohledu, teď pomalu ale jistě mířili za její záda. Zastírací kouzla jí však zatím poskytovala dostatečnou ochranu. Ovšem jen před zraky.
V tu samou chvíli se ozval tichý šramot. Huňaté tlapy bílé lvice, kterou v zasněžené krajině nebylo téměř vidět, doléhaly neslyšně na zmrzlý sníh. Zastavila se a zavětřila. Cítila lidský pach mnohem dřív, než když šla k jeskyni jindy. Očima hledala místo, odkud vycházel. Byla zmatená, směrů bylo více. Natáhla tlapy dopředu, jako by si chtěla protáhnout kočičí záda, místo toho si lehla a jala se pozorovat okolí. Uviděla dva přicházející muže – chodili na obchůzku vždy pospolu – a nedaleko od nich cítila, zatím ještě ukrytou ženu, která neměla o blížící se hrozbě ani tucha. Sem tam se sice otočila, aby si zkontrolovala záda, ale sotva by jí to pomohlo. Muži měli výhodu nejen přesily, ale také doby, kterou na severu Ruska strávili. Tady bylo všechno jinak. Pravidla a zákonitosti středu Evropy zde neplatily.
Lvice se od mužů přesunula pohledem k ženě a z ničeho nic se jí naježila sněhově bílá srst. Poznala ji. Její dokonalý čich přesně dekódoval ženin pach. V tu ránu byla na všech čtyřech a několika skoky se dostala pár metrů od zastřené čarodějky. Žena uslyšela hluk, prudce se otočila a jakmile spatřila bílou šelmu, jejíž druh v té rychlosti nebyla schopna odhadnout; myslí jí prolétlo jediné: nepřítel. Na toho se vždy myslelo automaticky nejdřív. Spojenýma rukama vytvořila štít mezi sebou a místem, odkud tušila nebezpečí. Vzduchem to zasvištělo, když se štít rozprostřel do prostoru. Zvuk kouzla přilákal muže na hlídce, kteří šli původně opačným směrem, ale teď běželi směrem k ženě a šelmě přikrčené ke skoku. Lvice obloukem minula ženu i s jejím štítem a hledala si nejlepší pozici pro útok na přibíhající muže. Zastírací kouzlo pominulo s vytvořením štítu. Čarodějka se otočila doprava a připravila se. Lvice na ni neútočí, naopak, takže je třeba se zaměřit na ty dva. Zastírací kouzlo se rozpustilo v mlžném obláčku. Levou rukou ve vzduchu lehce naznačila stisk. Lvice se pomalu a tiše plazila směrem k mužům. V momentě, kdy se vynořili z hustého porostu, vyšlehlo z ženiných rukou vytryskly zlaté a stříbrné šlahouny, které jednoho z útočníků začaly po celém těle svazovat a škrtit. V některých místech se zařezaly tak hluboko, že vytryskla krev. Ve stejnou chvíli skočila lvice po druhém muži a zakousla se mu do hrdla. Pudy ji ovládly a začala trhat, až měla tlamu plnou krve. Oba muži byli v mžiku mrtví. Toho, který nebyl od krve, vzala lvice tlamou za hábit a táhla jej do křoví. Žena druhému bezhlesně zastavila krvácení, zbavila místo rudých důkazů a pomocí levitace dostala oběť ke křoví k druhé. Nakonec nadzvedla hordu zmrzlého sněhu a přikryla jim nešťastníky. Znova zkontrolovala cestu, která vedla k jeskyni, a když zjistila, že je vzduch čistý, naznačila lvici směr. Barva ji nezmýlila. Byla si jistá, na koho to tu konečně narazila. Lvice nasála ovzduší, aby měla povědomí o rozsahu narušení okolí, pak se rozběhla rychlejším tempem, než jakému mohla žena stačit. Po pár minutách zvíře objevilo známou stezku a schovalo se ve skalním výběžku u řeky, která ústila do moře. Žena dorazila zanedlouho, zrudlá a udýchaná.
„Mohla jsi zpomalit,“ zamračila se, „co kdybych se ztratila? Proměň se, prosím, musíme si promluvit.“
Lvici se zablesklo v očích, přiblížila se k ženě a ta si klekla do studeného písku. Natáhla dlaň, jako by snad zvíře chtěla pohladit, lvice však zavrčela, sotva se ruka na několik centimetrů přiblížila. Žena ruku stáhla.
„Proměň se,“ zopakovala.
Šelma vypjala hřbet a srst se jí znova zježila. Šlehla prackou a výhružně zavrčela. Zasáhla ženu do kožené rukavice. Pak odběhla neznámo kam.
Žena stáhla rukavičku, vztekle ji hodila na zem a přitiskla hřbet ruky k ústům, aby vysála krev ze čtyř drobných ranek.
°°°°°°°°°°
Za clonou chránící stan jsem se zpátky proměnila.
Nasupeně jsem odhodila kabát, a aniž bych vnímala chlad, opřela jsem se zády o ledový kmen stromu, pokoušejíc se potlačit vztek a zoufalství, které právě gradovalo a lomcovalo mým tělem. Třásla jsem se. Drkotaly mi zuby. Chladem i ponížením…
„Stalo se něco?!“ vyšel ze stanu Rob a upřel na mě svůj přechytračelý pohled, načež došel až ke mně, aby mnou párkrát smýknul, probral mě tím a donutil ke komunikaci. Chytila jsem ho za kabát, snad abych získala ztracenou jistotu a otevřela ústa, ze kterých však nevyšel ani jediný zvuk, natolik mi došel dech. Byla jsem jako dítě, které se rozbrečí až do šmolkové barvy, fialoví a bledne, než s ním někdo pohotový zatřese a ono se zase rozpláče. Zkusila jsem to ještě jednou. Tentokrát mé hrdlo zplodilo pár bezvýznamných slabik proložených několika výhružně znějícími tóny. Vrátila jsem se snad nedokonale ze své proměny?
„Ní… Tak co se děje!?“
„Belatris je tady!“ zašeptala jsem konečně, načež se věci tušené staly skutečností, „Belatris je tady!“ dodala jsem o něco důrazněji.
„Uklidni se a začni normálně dýchat, jinak se udusíš!“ zalomcoval mnou Robert.
Ve vchodu do stanu se objevili Jane Pat s kartami v ruce a Patrick, v závěsu je následoval rozespalý Jassem s nateklýma očima a šrámem přes levou tvář.
„Co tady dělá? Co tady jen dělá? Copak neví, že může všechno zkazit? Práci několika měsíců?! Copak neví, že ji mohou zabít?! Už dnes to málem udělali!“ hystericky jsem šermovala rukama více než obvykle.
„Proč je asi tady?“ zamračil se Patrick, „Že by dělala na vlastním případu?“
„To sotva, spíš se rozhodla strkat nos do našeho. Jinak to nevidím.“
„Jenom to ne,“ vzkřikla Jane, zvedla v dramatickém gestu ruku, až zazvonila náramky s motivy sluneční soustavy.
„Ani jedno, ani druhé,“ prohlásil světoborně Jassem, zamával nám ve vzduchu něčím, co připomínalo zmoklé noviny, a zašel do stanu. My ostatní, bez ohledu na to, že bychom měli vyspravit ochranná kouzla, jsme jej následovali.
„Je tady z úplně jiného důvodu,“ řekl Jass a hodil doprostřed kruhu, který jsme vytvořili u kamínek, dvoje noviny, „přečtěte to nahlas. Tohle musíš ty, Niane, je to v azbuce.“
Vytáhla jsem ruku z deky, do které mě stihla zabalit Jane, a sáhla po klikyháky psaném tisku.
„…Před několika dny byla nalezena těla členů záchranné mise, která do Ruska dorazila před osmi měsíci, aby nás zbavila zrůdných černokněžníků napojených na síť nejslavnější vražedkyně v ruských dějinách. K.I.L.L….,“ poněkud ztrápeně jsem se pousmála, „Bezvadné, plán nám tedy vyšel? Můžeme být spokojení. Jsme mrtví a snad se alespoň některých pronásledovatelů zbavíme. Anebo právě naopak.“
„Jo, pokud by šlo jen o tohle, je to pro nás padesát ku padesáti, jenže se mi dostal do rukou tři týdny starý Denní Věštec.“
„To kecáááš!“ pokusila se Jane vytrhnout Jassemovi z rukou plátek, ten však noviny přitáhl k sobě a pustil se do čtení.
„Členové bystrozorské sekce Ministerstva, kteří se před osmi měsíci dopustili zrady na vlastním pracovišti, byli údajně před několika dny nalezeni mrtví na severu Ruska. Spekuluje se však o tom, že mohou být stále naživu a celá zpráva je jen kamufláž sibiřských nejvyšších, poněvadž nejenže Rusové odmítli vydat jejich těla, dokonce představitelům Ministerstva nebylo ani dovoleno, aby těla ohledali! Žijí naši zběhové ještě? Nejde pouze o jejich vlastní hru, kterou by se mohli vyhnout potrestání Starostolcem? Rita Holoubková; v závorce ‚pokračování na straně pět‘.“
„MRCHA HNUSNÁ!!!! To snad není možné, že ta baba ještě žije a píše!“
„Mírni se, Robe, možné to je. Několikrát do roka s ní řeším to, co o Ústředí napíše. Třeba před rokem a půl, zrovna jsem se vrátila z dovolené v Karibiku, která mimochodem byla nap…“
„Jani! Prosím tebe, mlč. Dovolená nás teď nezajímá!“ vyjela jsem po ní, možná až příliš prudce. „Myslíte, že nás to může nějak výrazněji ohrozit? Ta informace se měla přece objevit jen ve vybraném ruském tisku.“
„To záleží na tom,“ podrbal se Patrick na hlavě a stočil pohled na Jassema, který pročítal pokračování na straně pět, „samozřejmě pokud se tahle spekulace dostane ke Kathleen K.I.L.L. nebo k někomu, kdo nás čekal, začnou po nás pátrat o to intenzivněji. Vlastně vůbec to, že Jass ty noviny sehnal v Moskvě, mě dost znepokojuje. Co tam vlastně píší dál?“
„No, nic zajímavého. Shrnují to, co se stalo, jaký trest vám hrozí při návratu domů, blá blá… Jo, ale tohle si poslechněte: Jen připomínám, že mezi pohřešovanými se nachází – Patrick O’Donnell, bystrozor; Jane Patricia Vamos, zástupce vedoucího Ústředí bystrozorů; Niane O’Croi, bystrozor; Robert Kreb, bystrozor na volné noze pracující pro Ústředí. Abych pomohla odhalit úplnou pravdu, vydala jsem se do rodinného sídla manželů O’Croi, byla jsem však nemile vyhozena jednou z nejvýše postavených bystrozorek v naší zemi a přítelkyní bystrozorky O’Croi Belatris Nithelas Malrinovou; ta nás odkázala do míst, o kterých se snad v denním tisku ani nesluší hovořit. O něco sdílnější byl druh bystrozorky Malrinové Shedar Grady, který celou situaci okomentoval slovy: ‚Nechte naši rodinu držet smutek v soukromí, prosím.‘ a zavřel nám dveře před nosem, jednou rukou přidržujíc svou soptící partnerku. Prej soptící…,“ rozchechtal se Jass, až mu vytryskly slzy, „dokážu si představit, že soptící sestřička musí být drsnější než Voldy v nejlepší formě.“
„Mně to teda, Jassi, vůbec vtipné nepřijde,“ zaškaredil se Rob, „víte, co si myslím? Že sem Belatris přijela hledat naše těla,“ začal spekulovat, zatímco já vstala a nervózně začala přecházet po stanu.
To, co si říkali všichni okolo, pro mě přestalo existovat, protože až na Jassema Belatris v podstatě neznali anebo znali jen z práce. A znala jsem ji vůbec já? Znám ji snad teď? I tak jsem ale měla největší šanci přijít na motivaci jejího jednání. Myslela jsem jen na to, co ji mohlo přinutit k tak neuváženému činu. Tohle se Belatris nepodobalo, nebyla ten typ nerozváženého člověka, leda…
„Moment!“ vykřikla jsem. „Ona nepřijela hledat naše těla! Musí vědět, že nejsme mrtví. Přijela nás varovat! Vsadím se, že jí došlo, že to je jen kamufláž, která se může zvrtnout, pokud se to provalí jinde než tady na severu. Riskuje kvůli nám vlastní krk!“ sevřelo se mi srdce.
„To zní logicky. Pokud se u nás dostala ven zpráva, že jsme mrtví, a pokud ona věří tomu, že nejsme, musí jí být jasné, že zpochybňuje-li někdo naši smrt, stane se to předmětem zájmu, nejspíš všeobecného, a my máme problém! Jen to na nás upozorní,“ Patrick si hřál ruce nad ohněm a spekuloval, „myslíte, že ji napadlo nechat pozastavit náklad?“
„Peddy, řekla bych, že napadlo, ale určitě to neudělala ona sama. Nejspíš si to vzal na starost někdo jiný. Vsadím krk, že se okamžitě vydala na cestu. Musíme ji odtud dostat. Víme, co se děje, není, co by nám mohla předat víc, musí zmizet. Ve vlastním zájmu.“
„Nemáme jak ji varovat, Niane.“
„Možná by se Jass mohl za ní vydat,“ přišel s nápadem Patrick.
Nekompromisně jsem zavrtěla hlavou a povzdechla si: „Moc namáhavé. Nejspíš se zdržuje někde v okolí sledovaných, to není v silách člověka, aby to ušel pěšky. Přemístit se nemůže, znamenalo by to velký magický výboj v místě, kde to nikdo nečeká.“
„Nejlepší by bylo, kdyby Niane nebo Rob varovali sestru ve zvířecí podobě.“
„Jasně, můžeme doufat, že tvá drahá sestřička pozřela hada, díky němuž porozumí zvířecí řeči, pak už stačí, aby jí Niane zapředla nebo já na ni vybalil své medvědí mručení a bude vymalováno…“
„Oceňuji tvůj smysl pro humor, Robe, je vždycky tak k věci,…“ neodpustil si Jassem.
„Nechte toho kluci. Teď není na šarvátky čas. Nechme Belatris Belatris, snad se nepustí do pátrání a zůstane buď někde zalezlá a bude čekat, nebo už se dávno vypařila, tím lépe. Máme jiný problém,“ přemýšlela jsem, jak jim říct, že jsem v minutě dokázala porušit zákon, který jsme si stanovili hned na začátku naší mise, „zabily jsme dva muže.“
„COŽE?!“ věčně vzteklý a rozzuřený Robert byl v mžiku na nohou. „Co tě to napadlo, Niane? Všechno si právě zničila! Můžeš říct aspoň, proč vlastně?“
„Nekřič na mě, Robe. Udělala bych to znova. Jde o Smirnova a Ivanova. Měla je za zády. Kdybychom nezaútočily, zabili by ji.“
„Nio, víš o tom, že z bystrozorského hlediska…“
„To jsem ji měla nechat zabít? Kašlu na bystrozorské hledisko! Kdybych na něj nekašlala, nebyla bych tady, víš? Ale můžeme se, prosím, vrátit k faktu, že UŽ-SE-STA-LO?“ začala jsem být lehce netrpělivá. „Smirnova jsem zabila já. Zardousila jsem ho. S tím není problém. Ale na Ivanova použila Bela... no, použila… prostě něco na něj použila. Syrová magie.“
„Fantasie. I tak tam zůstane stopa! A co my víme o jejich schopnosti ohledně syrové magie?! To je tak... tak...“ hledal Rob slova. „Výborné, opravdu. Ještě řekni, že jste je tam nechaly ležet…“
„Ne, Belatris je zalila ledovou krustou. Robe… Ale výboj tam zůstal, já vím. Bylo by třeba to tam zneutralizovat a odstranit těla.“
„Jenže to nebude tak jednoduché… Shrňme si možnosti. Můžeme tam poslat někoho v lidské podobě, to za prvé,“ klidně vypočítávala Jana, „jenže je to daleko, nikdo z nás by to neušel v tom mrazu, a pokud ano, stejně – pokud se nepletu – by po vyčištění zůstala na tom místě stopa po magii vycházející z lidského těla…“
„Přesně tak. Pokud bychom tam vyslali Niane nebo Roba ve zvířecí podobě, kouzlo nemohou jako zvířata vyvolat, proměnili-li by se, zase nám zůstane magická stopa.“
„Asi nám nezbývá, než to prostě nechat být a doufat, že jsou natolik tupí, že na to nepřijdou…“
Nakřáple jsem se rozesmála a vypustila z hrdla vzlyk, kterým jsem prozradila čiré zoufalství toho momentu.
„Měli bychom aspoň odstranit těla. Mám nápad… Robe, zvládnul bys na svých zádech zátěž?“ A bylo vymalováno podruhé…
„Provedeme to dneska nad ránem. Kolem páté při střídání. Půjdu na hlídku. Robert se vyspí, ostatní připravte dva postroje k levitaci,“ udílela jsem rozkazy, což mi v krizových situacích dávalo pocit jistoty, i když mi bylo jasné, že mě sotva někdo poslechne, takže zatímco jsem si připínala vydří vak zpět k opasku kalhot ze sobí kůže, zkusila jsem odvést svou pozornost. Chudáci zvířata. Ještě že mám dohodu (z mé strany nemerlinsky zaplacenou) s návrhářem bystrozorského šatníku. Dělá mi kvalitní oblečení ze zvířat, která byla nalezena mrtvá. Nesnáším zbytečné zabíjení ušlechtilých zvířat. A sama zabíjím lidi. Můj ty Godriku, ani jsem si tehdy neuvědomila, že jsem ten den zabila člověka…
Sníh mi křupal pod nohama, když jsem vyšla před stan. Pečlivě jsem si zapnula kožich a šla překontrolovat ochranné clony. Měly výrazné trhliny.
„Protego totalum!“ zašeptala jsem a v okolí postřehla drobné modravé pavučinky, které zocelovaly ochranu místa. Bylo to nejvíc, na co jsem se v tu chvíli zmohla. Strávila jsem tu dobu do večera velmi neklidně. Kam jsem se koukla, všude jsem viděla tápající zranitelnou Belatris, své kolegy, které jsem kvůli malé hloupé chybě poslala dost možná na smrt a další lidi, případné oběti těch hnusných primitivních zabijáků jakbysmet.
Když se začalo smrákat, dostala jsem nápad. Ze své příruční tašky jsem vytáhla kus pergamenu, zlatorudý (ve skutečnosti jen zlatý) brk a kaštanový inkoust a pustila jsem se do psaní. Několikrát jsem slova z pergamenu vymazala, několikrát přeškrtala, nebylo pro mne jednoduché vyjádřit slovy stručně vše, co jsem v tu chvíli pociťovala – strach o přítelkyni, vztek, který se mě držel celých osm měsíců, pocit křivdy, uraženost, paličatost. Jak chcete někoho poslat pryč, protože se o něj bojíte, tak, aby z toho vycítil, že jste ještě nevychladli? Jak chcete sdělit cit, když nemůžete jen tak mávnout nad událostmi, které by měly být již promlčeny, ale jsou zjitřeny těžkou prací, samotou a mrazivým počasím?
Po dvou hodinách usilovného přepisování jsem měla hotovo. Vzala jsem odpovídající provázek, pergamen si přivázala ke krku, ujistila se, že je stan dostatečně chráněn a proměnila se.
Ve chvíli, kdy se lvice rozhodla opustit teritorium, vyšel ze stanu Jassem. Postřehl nepatrný pohyb a ušklíbnul se. Z jeho výrazu bylo patrné, že něco takového čekal.
„Niane, počkej, vrať se,“ oslovil lvici, zatímco k nějaké zdechlině přivazoval provázek, „vyčítáš Belatris nerozvážnost a sama děláš totéž. Je sice tma, ale zlatá lvice vůbec nebude nápadná někomu na hlídce, že? Nedívej se na mě tak, já ti nic nevyčítám. Dej mi ještě pár minut, než to dokončím,“ sedl si k ohni a pokynul lvici na místo vedle sebe. Ta se vrátila, líně se protáhla a lehla si tak, aby na něj viděla.
„Poslechni, kočko,… ehm, neuráží ta kočka tvůj velký vzrůst, že ne?“ rozesmál se. „Nejprve k tvé přeměně. Přebarvím tě, ale až těsně před odchodem, moc dobře to totiž neumím, nevím, jak dlouho tedy kouzlo potrvá. Musíš spěchat. Navíc by ses měla prospat, než půjdete zlikvidovat ta těla,“ poučoval lvici, zatímco stále upevňoval špagátek k bílé lasičce, „Niane, tohle je dost důležitá věc. Nejsem si jistý, jestli to bude fungovat, ale je to nejlepší, co mě napadlo. Potřebujeme získat čistý štít. To místo, kde leží Smirnov a Ivanov, by mělo být nepoznamenané, ale sama seš si vědomá toho, že není v lidských silách to namístě zneutralizovat. Takže se pokusím vložit kouzlo do téhle lasičky či co to je, ty ji na tom místě rozkoušeš a vypustíš tak neutralizátor ven. Každému jen trochu zkušenějšímu mágovi dojde, že se tam něco dělo, ale vycítí naprosto přesně jen přirozenou zvířecí magii. Je to jen taková hra, kdy jedno překryješ druhým a doufáš, že původní nátěr nikdo nenajde. Jakože by klidně mohl, jenže jde o to – kdo ví, že tam má jiný nátěr hledat? A to může být naše výhra, Niuš,“ zakončil svůj monolog a jal se konati svůj záměr. Položil zvíře na placatý kámen zády, rozevřel mu tlamičku a poodstoupil na dva kroky a posadil se do tureckého sedu, který mu pomohl k rozjímání.
Lvice jej sledovala téměř fascinovaně, jako by to nebylo zvykem, že provozoval čáry máry v klidu a s rozmyslem. A taky že ano. Jassem, plně soustředěn a se zataženými žaluziemi v očích, přemýšlel o tom, kterak to co nejúčinněji a nejefektivněji provést. Pak se zhluboka nadechnul, přendal hůlku do levé ruky a pravou stočil směrem k nebesům. Upřel zrak do dlaně, která byla připravena přijmout téměř zhmotněnou magii, a po pár vteřinách se v ní skutečně objevil smotek čehosi bílého, co připomínalo mlžný opar. Hůlkou jej nasál a vpustil do tlamičky zvířete. Pak hůlku rychle odložil a začal mu obvazovat čelisti.
„Jen pro jistotu, abys tu dušičku z lasičky nevytřásla,“ mrknul na lvici a přivázal lasičku k jejímu krku tak, aby si ji mohla sundat. „Teď už jen ta barva, abys nám hezky splynula se sněhem.“
Lvice nervózně zahrabala ve sněhu a než by se jeden nadál, zmizela v dáli.
Běžela známou stezkou, kterou chodila většina zvířat pít k řece. Stop na ní bylo tolik, že byl sníh téměř udusaný a jednotlivé otisky se nedaly rozeznat. Mělo to své výhody. Obzvlášť chtěli-li jste zůstat nepozorováni. Když se lvice přiblížila k řece, začalo chumelit. Bylo to jako naschvál. Zastavila se u zamrzlého toku a sledovala, jak se na ledu tvoří poprašek, na kterém by mohly zůstat její stopy. Co když je poblíž někdo, kdo stopy nesmí objevit? Z ničeho nic se otočila a vypadala, jako by se chystala vrátit, po pár krocích však znova změnila směr, rozběhla se a zkusila na zamrzlé řece dělat čím největší skoky. Nebyl to nejlepší nápad. Tlapy jí podkluzovaly a několikrát si řádně natloukla. Když ji to uklouzlo asi podesáté a ona se nehezky překroutila v zádech, zůstala stát uprostřed ničeho a přemýšlela, co dál. Přestalo sněžit a její stopy byly silně znatelné. Po chvíli se znovu vydala na cestu, věděla, že už jí zbývá jen pár minut chůze po řece. Její tempo se proměnilo, proměnil se i její styl. Šla se svěšenou hlavou. Možná měla bolesti, možná se jen smířila s pošetilostí toho, co dělá. Přesto šla odevzdaně dál, snad s vědomím, že co se má stát, stane se.
Když vystoupala na druhý břeh řeky, na krátkou dobu se ohlédla. Stopy byly vidět, ale vidět byla i tmavá mračna, která v dalších minutách – bude-li štěstí přát – mohla přinést sníh. Lvice se rozběhla o něco rychleji než doposud. Znala cestu přesně. Běžela jí již tolikrát, že by to zvládla i poslepu. Kličkovala mezi stromy v zasněženém lesíku, odpočinula si na palouku a v naprosté tmě pokračovala mezi nízkými křovisky. Když konečně dorazila na místo, kde se toho dne ráno střetla se ženou, měla za sebou téměř dvě hodiny cesty. Věděla, že nemá příliš času. Zbývaly ji sotva tři hodiny na všechno, co musela vykonat.
Nejprve se vydala k místu, kde zůstali pod ledovou krou ležet dva muži. Ve své roztržitosti zapomněla na to, odkud žena to ráno led oddělila a proběhla po ostrých výstupcích, které pod nasněženým nánosem nebyly vidět. Bolest necítila, byla zmrzlá až na kost. Na hranici křovisek a pláně se zastavila a rozhlédla se. Kromě jejich čerstvých stop a nebylo vidět nic jiného. Zdálo se, že zde vůbec nikdo nebyl. Totéž se ovšem nedalo říct o místě, odkud ráno žena pozorovala tábor, to bylo obdařené spletitými cestičkami lidských stop všelijakých velikostí. S tím počítali.
Lvice se přední částí těla položila za velkou sněhovou hranici, čímž dostala lasičku do vodorovné pozice. Tlapami ji přitiskla k zemi a lehce trhala hlavou, provázek ale ne a ne povolit. Po nějaké době začala být netrpělivá a občas nahrnula koutek tlamy, z nějž vyšlo výhružné vrnění. Brzy její nervozita dosáhla vrcholu a za pravidelného mrskání ocasu ukousla lasičce zadní část těla. Zbytek zvířete pak rozcupovala. Z lasičky začal stoupat bílý dým, až se zhmotnil do dráhy, kterou procházelo zelené světlo zapovězené kletby od ženy až k muži. Lvice zkontrolovala hlídku u jeskyně. Soustředěně pozorovala postaršího muže v dlouhém hrubém kožichu, který prohrabával oheň a nevypadal, že by něco upoutalo jeho pozornost. Zahrabala tedy lasičku pod sníh a ujistila se, že dým je čím dál tím méně patrný. Otřásla se zimou a rozhodla se jít dál. Věděla, že teď ji čeká to nejhorší. Najít ženu. Mohla být kdekoliv a také nikde. Pokud však ještě v těchto místech byla, bylo nejpravděpodobnější, že zůstala ve skrýši, kterou jí ukázala lvice. Musela přeci pochopit, že by ji zvíře, které se vyzná v okolí a má instinkty, kterými člověk nemůže vládnout, nezavedlo do míst, která nebyla bezpečná. Lvice se tedy rozběhla ke skalní proláklině, neohlížela se, nekontrolovala a nepostřehla, že za sebou nechává výraznou stopu v podobě rudých otisků, které postupně slábly, jak studený sníh ránu zaceloval.
Po několika minutách se dostala k dobře krytému místu. Protáhla se křovisky a našla vchod do jeskyně. Ihned věděla, že je žena tam, protože místo bylo o poznání teplejší než venek. Pokračovala více do středu jeskyně, až konečně v dálce uviděla plápolající oheň a spící ženu. Ozvala se hrozná rána a zvuk tříštícího se ‚skla‘. Rampouch. Náhoda? Upozornění? Uvědomila si, že nejspíš překročila ochrannou clonu.
Kousek od žároviště pocítila při průchodu jednoho místa zvláštní vlnění. Žena měla nastavenou ochrannou clonu. Očividně však neplatila pouze na lidské tvory.
Zvíře došlo až k ženě a divilo se, jak tvrdě spí. Netušilo, že žena vůbec nespí, že je ve střehu a ‚čeká‘. Kočka pomocí pracek servala pergamen a přistrčila ho k ženě. Lvice už už chtěla odejít, když si povšimla, že ženina ruka, nyní ležící na dopise, má čtyři zasychající ranky. Sehnula se a téměř neznatelně je olízla drsný jazykem. Žena prudce rozevřela oči, promnula si je, pak se posadila a prohlédla si okolí. Lvice mezitím odběhla. Belatris si všimla rudých skvrn, které zůstaly po zraněné tlapě, v níž se teplem krev zase rozproudila. Vstala, do teplé tekutiny položila pár chladných prstů, ty pak promnula a přičichla k ní. Od začátku věděla, že jde o krev, ale potřebovala si být jistá. Zablesklo se jí v očích, těžko říct, co se jí v tu chvíli honilo hlavou. Popošla dál a zjistila, že krev začíná nabývat tvaru tlapy šelmy, nervózně si přiložila ruku na hrdlo, na jemné kůži jí zůstaly rudé šmouhy. Rozběhla se k východu a pak ven před křoviska. Hledala, ale i kdyby viděla sebelíp, sněhově bílé zvíře už vidět nemohla. Zatřásla zklamaně hlavou a lehce pootevřenými rty se neslyšně vydralo jediné slovo. Rychle se vzpamatovala a vrátila se zpět do jeskyně. Přiložila na oheň a sedla si na kožich, na kterém až do teď spala. Netrvalo dlouho a všimla si nenápadného stočeného pergamenu. Odhodila klacík na prohrabování ohně, skočila po dopise a vztekle jej začala rozdělávat.
Belatris,
co tady pro Merlina děláš?
Asi si to dokážu představit, jen bych Ti ráda řekla – a to si, prosím, vyryj do hlavy hluboko, že nic z toho, před čím si nás přišla varovat, nám není neznámé. Moc Ti děkuji za to, že se staráš o naše bezpečí, ale faktem je, že jsi nám svou přítomnosti dosti zavařila. Ráda bych Ti připomněla, že tohle není Tvůj rajón, ale můj, takže se řiď tím, co řeknu já. A nepokoušej se vztekat a protestovat, protože tady nejde o nějaký náš osobní spor, tady bys neuposlechnutím mohla mít na svědomí několik životů. A to snad nechceš? Fajn. Souhlasíš. Kdyby náhodou ne, klidně na Tebe použiji Imperius a až tohle všechno skončí, půjdu za to sedět, jakože půjdu i tak. Předně Ti důrazně přikazuji NEOPOUŠTĚT MÍSTO, NA KTERÉM TEĎ JSI. Ano?!Prostě se ani nehni. Zadně Tě musím požádat o malou službu. Potřebujeme se zbavit těch dvou těl. Napadlo mě, že bychom tím mohli zabít více mušek jednou ranou. BUĎ PŘIPRAVENA NAD RÁNEM ODCESTOVAT! V ranních hodinách se do jeskyně k Tobě vrátíme s těly. Opatři si do té doby dvě rakve a jednu urnu. Do rakví dáme ta dvě těla, do urny trochu zeminy. Zabezpečíme je kouzlem nepropustnosti. Ty se pak vrátíš zpět domů, jako truchlící zničená přítelkyně. Necháš se být viděna s rakvemi a pakokamžitě zamíříš k libeluské hrobce. Po Robertovi se nikdo shánět nebude, nemá rodinu, řekneš, že jeho tělo jsi nenašla . Peddyho ženě vše řekni, ale zavaž si ji mlčenlivosti. Totéž platí o manželovi Jane Pat. Myslím, že ani jeden nebudou protestovat proti uložení ostatků na místě, kde je budeš mít pod kontrolou. Komu z mého okolí řekneš pravdu, záleží jen na Tobě. JESTLI NEODJEDEŠ NEBO NEBUDEŠ SPOLUPRACOVAT, ZAKLEJU TĚ!!! Neodpustila bych Ti, kdyby se kvůli Tobě stalo něco mým parťákům. Neodpustila bych Ti, kdyby se kvůli Tobě stalo něco Tobě. Poslechni mě. Prosím. Uvidíme se ráno. N.
PS – Až poznám, že přišel ten správný čas, promluvíme si.