Je tomu již velmi dávno, co jste mohli na našich stránkách sledovat Mari Kohoutovou díky jejim deníkům... Protože se nám Mari povedlo přesvědčit, aby napsala další díl, pro připomenutí Vám vkládáme do nového výtisku Lví tlapou speciální trojstránku s třemi starými díly! Dobře se bavte a těšte se na čtvrtý díl!
NzL
DENÍKY - 1. DÍL
Jsem studentka Hogwarts jako každá jiná, avšak něčím se od většiny liším. Podívejte se tedy, co vám chci říci a proč vás žádám o pomoc…
Bylo to před několika měsíci, když mi přišla anonymní sova, že v mých vzpomínkách je ukryt klíč k záhadě. K záhadě rodu Kohoutů… Poté mi přišla jiná sova, též anonymní, a psala mi něco podobného. Načež o několik dnů později přišla sova z matričního odboru a odboru záhad, že mají nějaké nesrovnalosti v mém rodokmenu a že řešení můžu nejspíše objevit jen já. Jala jsem se tedy vyhledat své staré vzpomínkové deníky a ponořila jsem se do nich na několik dní, abych to tajemství odhalila. Bohužel bezvýsledně. Proto vás chci požádat o pomoc. Vstupme tedy do mých vzpomínek a vypátrejme tajemství, které je opředeno kolem mého rodu…
15. července 2003, 8:00 ráno
Dopadnete vedle malé, asi pětileté holčičky, která se krčí ve skříni a škvírou pozoruje děj před sebou…
„Kde je tvoje dcera?“ ozve se mužský hlas.
„Není tady.“ Děvčátko ani nedýchá.
„Opakuju znovu, Francisi Kouhoute. Kde je tvoje dcera Mariana?“
„Není tady. Je na prázdninách,“ ozve se ženský hlas.
„Lžeš. Vy mudlové…“
Vzpomínka se zastaví. A Mariana z přítomnosti se na vás otočí: „Mudlové,“ zopakuje slovo jednoho z mužů, „sladká nevědomost.“ Vzpomínka se zase rozjede.
„…pořád lžete. Avada Kedavra.“ Ženské tělo dopadne na zem. Dívka skoro vykřikne, ale včas se zastaví.
„Takže, kde je tvoje dcera Mariana? Odpověz, nebo skončíš stejně.“
„Jak už řekla má žena. Mariana je pryč.“
„Avada Kedavra,“ ozve se hlas a muž padne k zemi.
„Prohledej to tady,“ řekne jeden ze dvou mužů. Muž vytáhne hůlku. V tu chvíli se okolo děvčátka objeví štít.
„Proč, to zjistíme někdy příště,“ ozve se Mariana z přítomnosti.
„Není tady.“
„Jdem pryč.“ Ozve se PUK a oba muži zmizí. Děvčátko vyleze ze skříně. Se slzami se podívá na své mrtvé rodiče a odebere se na policejní stanici, která je jediným domem v okolí sta metrů.Dům a policejní stanice jsou totiž jediné stavby, které dosud odolávají demolici.
Mariana v přítomnosti se otočí na své společníky: „Jistě se ptáte, jak to, že na stanici byli ještě policisté. Nová stanice v nedaleké obci byla v té době teprve ve výstavbě…“
Vzpomínka zavíří a objevíte se před budovou, na které je nápis Dětský domov. Právě přijíždí policejní auto s malou dívenkou.
„Dobrý den, paní ředitelko.“
„Dobrý, strážníku. Další sirotek?“
„Ano, nemůžeme najít její prarodiče, nejspíše už nežijí.“ Strážník popostrčí malou dívenku dopředu.
„Ahoj, holčičko, jak se jmenuješ?“
„Mariana Kohoutová, slečno.“
„A umíš se podepsat?“
„Ano prosím. Umím psát, trochu číst a počítat,“ řekne pyšně děvčátko.
„Jsi inteligentní dívka, Maruško, jistě se ti zde bude líbit.“ Paní ji zavede dovnitř.
„Jsou tři odpoledne. Akorát se podává svačina. Máš hlad, Maruško?“
„Ano, slečno. A prosím, můžete mi říkat Mari?“
„Ale jistě.“ Paní ji zavede do jídelny.
„Tak děti. Toto je náš nový obyvatel. Mariana Kohoutová. Dnes ráno jí zabili rodiče. Vemte ji mezi sebe a začleňte do kolektivu.“
„Ano, madame,“ ozvou se všechny děti. Děvčátko se trošku zatřese zvukem těch dvou slov. Ředitelka ji popostrčí a dívenka si sedne na jedno ze dvou volných míst.
„Dobře sis sedla. Na tý druhý volný židli seděla Andrea. Před několika dny zmizela,“ ozve se jí šeptem u ucha. Dívka se znovu zatřese.
„Ahoj, já jsem Magie. Jak zemřeli tvoji rodiče?“ ozve se dívka naproti ní.
„No, oni se hádali s nějakými pány, kteří mě hledali. A když mě rodiče neprozradili, tak ti pánové řekli nějaké slovo a z proutku, co měli v ruce, vyletěl paprsek zelenýho světla.“
„Kecáš, holko,“ ozve se drsně vypadající kluk, který sedí na konci stolu.
„Nekecám a hleď si svýho. Jsi neslušný a já se s neslušnými nebavím,“ řekne bojovně.
„Nejsem neslušný a kecáš.“
„A nekecám. Kdybys byl slušný, tak se aspoň představíš. Hloupý kluku.“
„No tak. Nehádejte se, děti.“
„My si jen vyměňujeme názory, paní ředitelko,“ ozvou se oba najednou.
Vzpomínka zavíří a vy se objevíte znovu v přítomnosti.
„Ten den jsem získala prvního nepřítele v Dětském domově. Moc velkou radost jsem z toho neměla.“
Dívka se hořce usměje. „Takže příště nashle.“
DENÍKY - 2. DÍL
„Dobrý den, vítám vás zase po pár dnech u dalšího dílu mého deníku. Dnes se ale nejdřív podíváme na noc a pak teprve na můj další den.“
16. července 2003, někdy kolem půlnoci
Objevíme se v místnosti. Je to velký sál, kam ani proužek světla nedopadne. Všechny zaplaví stísněný pocit.
„Máte ji?“ ozve se z rohu místnosti.
„N-ne, nebyla tam, p-pane.“ V temném koutě zaznamenáme pohyb.
„Byla tam, nehledali jste pořádně. Náhodou jsem zaslechl, že je v děcáku v pátým okresku. Zjistěte mi, kdo to tam vede.“
„T-to vím, pane. Je-je to, ona-ona je moje se-sestřenice. Je moták, ale vyrůstala se-se mnou.“
„Takže ví, co to jsou kouzla?“ zeptal se vrčivě neznámý.
„A-ano, pane, bohužel ano.“
„Dostaňte sem tu holku,“ zavrčí „můžete jít.“
Vzpomínka zavíří. Objevíme se v malém pokojíku.
„Hej, prcku, jsou tu policajti a chcou s tebou mluvit,“ zavolá na ni dívčí hlas.
„Už jdu.“ Mari seběhne schody a ukloní se policistům. „Dobrý den.“
„Dobrý, Mari. Teď tě vezmeme za jednou paní.“
„Jistě.“
Vzpomínka zavíří.
„Dobrý den, paní.“
„Ahoj, Mari. Posaď se tady a řekni mi, co vidíš na obrázku.“
„Skvrnu.“
„A tady?“ Žena jí ukáže další papír.
„Kaňku.“
„A tady?“
„Skvrnu.“
„Abych vás neunudila, tak tento zdlouhavý monolog přesuneme k jeho konci.“
„A co je tohle?“
„Kytička.“
„Fakt?“
„Ne, zase skvrna.“
„Dobře, vidím, že tě to nudí. Povídej mi něco o rodičích.“
„No, oba už nežijí. Maminka byla učitelkou, vychovatelkou a pořádala dětské tábory. Tatínek byl ředitel na škole, kde maminka učila. Maminka měla červené krátké vlasy, které byly dříve blonďaté, a zelenohnědé oči. Byla menší než tatínek a jak říkala, byla plnoštíhlá. Nejradši nosila pohodlné oblečení. Jako malá hrála na klavír a na harmoniku. Tatínek měl už šedivé vlasy, jejich původní barvu neznám. Měl modré oči a já je po něm zdědila. Tatínek byl dost vysoký a docela hubený. Nejradši nosil sportovní oblečení. Na nástroj sice nehrál, ale jeho zálibou byla matematika a elektrikařina…“
Vzpomínka zavíří.
Mari po obědě vyběhne na zahradu a vyleze do koruny stromu. Pohodlně se opře o větev a usne.
„Cože, vy ji nemáte?“
„Ne, pane. Mí věrní ji ještě nemají.“
„Jak to, že ji nemají?“
„Jejich hledací kouzlo ji nenašlo.“
„Doprčic. Ta holka je magicky velmi silný jedinec. To jsem ti snad už řekl.“
„Ano, pane, teď je ta holka v děcáku.“
„Dobře, nechte ji tam a hlídejte ji. Nikdy, poslouchej dobře, nikdy se ta holka nesmí setkat s Nebelbrachem Mechachou a Belatris Nithelas Malrinovou. Nikdy, rozumíš, nikdy se s nimi nesmí setkat.“
„Ale proč?“
„Protože pokud to ještě nevíš, tak Belatris Nithelas Malrinová je nejlepší bystrozorka. A vím, teď učí na Hogwarts přípravný kurz na bystrozora. Pokud se tam ta holka dostane, tak se připojí k největším zastáncům dobra a my ji už na stranu zla nedostanem.“
Jeho hlas se ztrácí v dáli. Objevíme se v prosluněném sále, kde sedí několik lidí u stolu.
„Ale proč tu holku musíme hlídat? Dyť je to určitě jenom malej, rozmazlenej fracek.“
„Ten malej, rozmazlenej fracek je Mariana Kohoutová, krucinál.“ Muž v čele stolu bouchne pěstí do stolu.
„To je ta, jak jí včera zabili rodiče?“
„Jo, ta, co má tak silné magické schopnosti, že my ji musíme hlídat, aby se nedostala ke straně zla, ale zároveň ji musíme hlídat, aby se nikdy nesetkala s Nebelbrachem Mechachou a Belatris Nithelas Malrinovou.“
„To je ta bystrozorka?“
„Jo…“
Hlas zaniká v dáli a my se objevíme na další schůzi.
„Jak to, že jsou její rodiče mrtví? Měli jste je chránit.“ Žena přecházející po místnosti se zastaví.
„Hlídejte Marianu a Nebelbracha a dostaňte je na Hogwarts za Belatris a teď mi zmizte z očí.“
Dívka se trhnutím probudí a rozhlédne se. Nikde nikdo. Oddechne si a sleze ze stromu. „Byl to jen sen,“ zašeptá děvče a zmizí v budově. Už si nevšimne pohybu v koruně druhého stromu…
„Tak, a to je konec, mí milí. Zase jeden den za námi. Byly to věštecké nebo jen neškodné obyčejné sny? Co se se mnou stalo dál? A proč jsem se nesměla setkat s Nebem a mdm. Belatris? A co ten záhadný štít, který mě ochránil? Počkejte a dozvíte se.“
DENÍKY - 3. DÍL
„Vítám vás u svých dalších vzpomínek. Jistě jste už natěšení, tak se na to pojďte podívat.“
17. července 2003
„Á dva tři, raz dva tři, bubny ztišit dva tři, baletky odchází dva tři, á dva tři, Mariana dva tři, skok dva tři, otočka dva tři, skok dva tři a dopad do provazu dva tři.“ Děvče dopadne do provazu.
„Výborně, Mariano. Dnes se ti to velmi povedlo.“
Děvče se pousměje. „Děkuji, pani učitelko.“
Ode dveří se ozve zaklepání.
„Dále,“ zavolá učitelka. Do místnosti vstoupí ředitelka dětského domova.
„Dobrý den, jdu si pro Marianu.“
„Á, dobrý den. Mariano, jdi se převléci. A na tom vystoupení budeš skvělá.“ Děvče přikývne a odběhne se převléci. Za chvíli je zpět.
„Tak jsem tu. Na shledanou, pani učitelko.“ Učitelka jen přikývne a Mariana s ředitelkou vyjdou na ulici.
„Mariano, mám pro tebe dobrou zprávu.“
„Ano, pani ředitelko?“
„Ano, dnes přišel jeden pár, že si chce adoptovat děvče a vybrali si tebe.“
„To je úžasné, paní ředitelko.“
„To ano, čekají na tebe v mé kanceláři.“
Jsou skoro u kanceláře, když zaslechnou kousek hovoru: „Ale Tome, víš, že se říká, že ji hlí…“
„Ano, že jí hlazení po vlasech vadí,“ přeruší ji mužský hlas. Ředitelka a Mari vstoupí do kanceláře.
„Dobrý den, pane a pani Krysovatovi.“
„Dobrý den, pani ředitelko. A ty budeš určitě Mariana. Takové krásné děvče.“
Ředitelka se pousměje. „Ano, to je Mariana. Vezmete si ji tedy na víkend?“
„Ano, jistě.“
„Mariano, běž si sbalit. Pojedeš tady s tímto párem na víkend domů.“
„Ano, paní ředitelko.“
Děvče vyjde ze dveří a na chodbě potká Katrin. „Nazdar, mrně, slyšela jsem, že prej si pro tebe přišli.“
„Hmm, no a co?“
„Nic. Jen že tě po víkendu stejně vrátí. A pak budeš bulet. Tak je to s každym. Takže si od toho moc neslibuj.“
„Díky, Katrin.“ Děvče doběhne do pokoje a zabalí si. Pak se vrátí do kanceláře.
„Mám sbaleno,“ řekne Mari trošku zadýchaně.
„Tak dobře. Měj se dobře, Mariano, a doufám, že budeš šťastná.“
„Nebojte se, paní ředitelko.“
„Pojď sem dítě,“ přitáhne si ji vychovatelka, která dosud stála v rohu.
„Vem si tenhle prstýnek, pokud ti bude nejhůř, otoč s ním a objevíš se tady,“ zašeptá jí do ucha a do ruky jí vtiskne malý prstýnek. Mariana přikývne a prstýnek si nasadí.
„Tak pojď, Mariano.“ Muž ji chytne za ruku a všichni tři zmizí.
Objevíme se na začátku lesa. Muž ukáže do dálky na zámek.
„Tohle je naše sídlo. Tam s námi teď budeš na víkend bydlet. Určitě ti došlo, že tu je protipřemisťovací bariéra. Je tu ještě několikero obraných kouzel. Pojď.“ Muž ji znovu chytne za ruku a vede Marianu k zámku.
„A pane, máte tu nějaká zvířátka?“
„Ano, dva pejsky a kočičku.“
„Jé, a můžu si s nima hrát?“
„Ano, můžeš.“ Za nimi se ozve několikanásobné puknutí. Muž i žena se rychle otočí a Mari je k tomu nucena taky. Mariana vytřeští oči. Tam, kde předtím stáli oni, teď stojí kupa lidí a míří na ně hůlkami. Jeden z nich vyjde ze zástupu.
„Vydejte nám Marianu a necháme vás žít.“
„Nikdy. Mariana je na tento víkend u nás. Nikam nepůjde.“
„Ale půjde.“ Než muž stihne udělat krok, objeví se tam další skupinka a tyto dvě mezi sebou začnou bojovat.
Střih! „Tady to vystřihnu, nechcete to vidět, to mi věřte. Ve zkratce. Když se začali rvát, tak si na mne ani nevzpomněli a moji někdejší opatrovníci mě v klidu dopravili do sídla.“ Střih!
„Takže, Mari, tady bude tvůj pokoj. Tady ty dveře jsou do koupelny. Já a má žena máme pokoj přes chodbu. Můžeš u nás zaklepat, pokud budeš něco potřebovat.“
„Ano, pane.“
„A neříkej mi pane. Jsem Patrick a tohle je moje žena Alena.“
„Ano, Patriku. Můžu se převléci a jít spát?“
„Ano, a večeřet nechceš?“
„Ne, nemám hlad. Dobrou noc, Patriku a Aleno.“
„Dobrou, Mari.“ Oba opustí místnost.
„No a dál to vidět nemusíte. Děkuji vám za pozornost. Uvidíme se příště a možná se i dozvíte, jestli ten prstýnek opravdu fungoval.“
2024 ©