Dnes večer jsem, jak to často tajně dělávám, popadla svůj ohnivý brk a foťák a vyrazila do chodeb a síní hradu lovit ty nejpovedenější módní kreace, které se na sebe studenti a profesoři odvážili natáhnout... Nezbývá než konstatovat, že lov byl úspěšný.
Copak? Už se bojíte, že níže spatříte sami sebe ve včerejších svršcích?
Ve Velké síni se mé zraky chtě nechtě nejdříve upřely na trojici opulentně oděných postav, které každým centimetrem své kůže, oděvu, ba i vlasů dávaly najevo svou kolejní příslušnost. Musela jsem ve strnulém úžasu obdivovat rudozlatý japonsky laděný model Esperanzy Milagrosy, safírovou večerní záři vycházející od Connie Clerenc i aristokratický zmijozelský úbor Maxmiliana Addamse.
Příliš honosné pro všední den? Na toto téma by se dalo dlouho polemizovat, ale můj závěr je jasný: Propagace vlastní koleje není nikdy dost a šlechtí každého, kdo se na ní podílí.
Proplétám se mezi studenty a snažím se definovat aktuální hradní trend. Někteří se od závěrečné slavnosti ještě ani nepřevlékli, a tak vidíme klasickou kolejní paletu rudé, modré, zlaté a zelené. Japonská kolekce doznívá už jen v těch nejoblíbenějších kusech, mezi něž patří pásy obi a hedvábné sukně.
Na chodbě mě míjí hlouček nadšených studentů obklopujících postavu Jane Mooren. Rychle zmáčknu spoušť svého aparátu a musím se mimovolně usmát nad faktem, že Jane opět zažívá svých pár perných dnů v kůži celebrity.
Coby držitelka řádu Godrika Nebelvíra a titulu Snaživec roku se teď po vzoru mudlovských hvězd pohybuje hradem se slunečními brýlemi na očích, oblečená nenápadně a pohodlně, což ji ale neochrání před hloučkem novinářů a fanoušků, kteří ji zasypávají otázkami, úsměvy a květinami.
Pro samý shon bych si ani nevšimla mého oblíbeného modela, profesora Fila Orionise, který mi v mžiku vyráží dech svým dokonale sladěným outfitem. Oproti jeho klasickým provokativním a extravagantním modelům je dnešní hnědě laděná decentní kombinace šokujícím a oslnivým zpestřením. Mou slabost pro košile předčí snad jen slabost pro saka s roláky a neopominu ocenit ani šťastnou volbu zlaté lucerničky, která celku dodává kýžený akcent. Po delším hledání pro profesora nacházím i „módní družku“, profesorku Selenu Enail Smithovou, která dnes zvolila stejný odstín a skromnou eleganci, a jen doufám, že ty dva napadne chodit dnes hradem ruku v ruce a sloužit nám jako příklad anglické módní klasiky.
Mířím už zpět do svého pokoje, když vtom u vstupu do mrzimorské kolejní místnosti narazím na Emmu Smithovou v jejím roztomilém nočním úboru s celou svitou mončičáků.
Tento obrázek modrooké nevinnosti mě natolik dojme, že začnu ječet, když mě po chvíli u zmijozelských umýváren z mého rozjímání vytrhne žabozelený bosý Henrik Leens v koupací čepici. Musím uznat, že je to trefná volba, a na Henrika opravdu platí „Vždy připraven - vždy zelen“ a to i v případě, že si jde jen vyčistit zuby.
S pocitem úspěšného lovu vyvolávám dnešní snímky a těším se na další kombinace a kolekce, které si na mě Bradavice připraví.
A na závěr otázka pro dámy (i pro pány, pokud nepohrdnou...): Která z těchto dvou kreací vás okouzlila více? James Watfar alias gigolo nebo nedbale elegantní Paul Brewer?
X
Kdybyste se někdo přihlásil, mileráda vypůjčenou kůži pošlu dál, stejně je mi volná a nefunguje. 
2024 ©