Po Pánovi prstenů se dočkalo zfilmování další z děl J. R. R. Tolkiena: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Přestože nejde o rozsáhlou knihu, její adaptace je rozdělená do tří filmů. Na konci loňského roku přišel do kin první z nich: Hobit: Neočekávaná cesta.
Příběh Hobita předchází Pána prstenů. Bilbo Pytlík v něm získá od Gluma prsten, o kterém až po šedesáti letech Gandalf zjistí, že je to Jeden, který vládne všem. Kniha tedy tvoří jakýsi prolog k Tolkienově slavné trilogii. Vyšla již roku 1937, tedy o skoro dvacet let dříve než Pán prstenů. Autor ji napsal pro své děti, v tom spočívá její problém. Třebaže dějově i mnoha realitami patří do Tolkienova mytologického světa, jak ho coby celek popisuje Silmarillion, mnohým odkazuje více ke světu pohádkovému. Mýtus se odehrává v předhistorickém čase a popisuje konstituování reality, ve kterém žijeme. Jinak je tomu s pohádkou. V Hobitovi například Bilbo a Gandalf slaví na své zpáteční cestě u Medděda Vánoce, což znamená, že se děj nemůže odehrávat dříve, než po narození Krista. Jelikož však náš svět vypadá jinak než ten z Hobita, musíme předpokládat, že ho musíme umístit do jiného, paralelního světa. Tomu odpovídá i způsob vyprávění, například oslovování čtenáře vypravěčem.
Filmaři se vcelku pochopitelně rozhodli provést oproti předloze několik změn, které příběh více ukotví ve Středozemi a ve třetím věku světa. Souvislost s Pánem prstenů navazují hned úvodní pasáže, odehrávající se těsně před začátkem Pána prstenů. Vystupují v nich Bilbo a Frodo, Bilbo začíná psát své paměti Cesta tam a zase zpátky. Retrospektivně jsou pak v krátkosti ukázány dějiny trpasličího království v Ereboru až po jeho obsazení drakem Šmakem. Do filmu jsou přidány scény s čarodějem Radagastem, o kterém se v Tolkienových textech dozvídáme jen málo. Autoři ho dokonce nechávají navštívit Dol Guldur a setkat se tam s Nekromantem (kterým je Sauron, což však v dané chvíli nikdo neví), ačkoli ve skutečnosti tuto pevnost prozkoumal Mithrandir (jak nazývali Gandalfa elfové) a odhalil Sauronovu identitu. V návaznosti na Radagastovo hlášení se pak během pobytu výpravy v Roklince koná zasedání Bílé rady (jehož se však účastní pouze Saruman, Gandalf, Elrond a Galadriel). Filmaři nechali výpravu pronásledovat armádou skřeta Azoga, kterému kdysi Thorin před Morií uťal paži. Umožňuje jim to zmínit kus trpasličí historie (včetně vysvětlení, kde a proč Thorin získal přízvisko Pavéza). Podle knih Azoga před Morií zabil Dáin.
Proti této tendenci pak jde druhá. Film v mnoha pasážích knihu věrně kopíruje, zaznívají v něm doslovné citáty z ní. Přesto zároveň dochází i k dalším změnám. Jedna se týká hlavní postavy. Knižní Bilbo je usedlý, pohodlný domácí pán. Sice v jeho žilách koluje po matce i bralovská krev (rod Bralů je mezi hobity výjimečný, neboť tíhne k dobrodružství), ta však dřímá a teprve postupem času vyplouvá na povrh. Bilbo se k výpravě trpaslíků přidává nedobrovolně, vmanipuluje ho do ní Gandalf. Zprvu je jen přítěží. Ve skutečného hrdinu se proměňuje po malých krocích a stává se jím až v Temném lese. Filmový Bilbo se sice zprvu na cestu také přidat nechce, když se však ráno probudí, vše je jinak. Nadšeně vyběhne, aby výpravu, která mezitím vyrazila, dohnal. Od počátku v ní hraje významnou úlohu. Přelstí zlobry (podle knihy hraje při této příhodě zcela trapnou roli), zabije vrrka a dokonce zachrání život Thorinu Pavézovi, když napadne a zabije skřeta, který mu chce useknout hlavu.
Řadu scén z filmu jsem si vskutku vychutnával. Skvěle zpracovaný je neočekávaný dýchánek, kdy se u Bilba scházejí trpaslíci, vyjedí mu spíži a chudák domácí pán nemá tušení, co se to děje. Velmi oceňuji, že nebyla vynechána píseň, v níž trpaslíci Bilba škádlí a předstírají, že mu rozbijí nádobí. Obával jsem se, jak budou ztvárněny hádanky, které si v podzemí dávají Glum a Bilbo, ale zbytečně. Tvůrci se jich zhostili se ctí a tato pasáž patří k vrcholům díla.
Trochu mi vadí, že filmaři nezkrotili svou touhu po akčnosti. Z jediné věty v knize, podle níž výprava viděla v dálce kamenné obry, kteří po sobě z legrace házejí kameny, se stala dlouhá scéna, v níž se trpaslíci s hobitem nacházejí přímo na těle jednoho z obrů. Vyloženě jsem se pak těšil, až skončí podzemní bitva se skřety. Nejenže jí byl dán neúměrně velký prostor, ale některé nápady tvůrců byly jako okopírované z kreslených filmů typu Tom a Jerry či Jen počkej zajíci! (pod trpaslíky se utrhne kus mostu, padají do hloubky, pád je zbrzděn o okolní skály, takže se jim nic nestane, po jemném dopadu si pochvalují, že už je vše dobré, v té chvíli jim na záda dopadne mrtvý tlustý skřet.
Po zkušenosti s filmovou verzí Pána prstenů jsem na Hobita nešel s nijak vysokým očekáváním. Byl jsem však příjemně překvapen. Pominu-li ty zbytečně dlouhé a rádoby vtipné akční scény, musím říci, že se první díl povedl.
Mně se právě toto líbí, jak v knize, tak ve filmu. 
Ale máš pravdu, že rozdělení na tři filmy je ryze z komerčních důvodů. 
2024 ©