Autor: Angie Sageová
Název: Magyk – příběhy Septimuse Heapa
Další díly: Znamení draka, Physikus, Výprava za hrdinstvím, Syren; plus ještě nedávno vydaný šestý díl Darke, který ovšem na český překlad teprve čeká…
Magyk je prvním dílem série knih popisujících osudy učedníka MimoŘádné čarodějky, Septimuse Heapa. Celý příběh začíná v okamžiku, kdy se Sáře a Silasovi Heapovým narodí sedmé dítě – syn, který se tak jakožto sedmý syn sedmého syna stává nejjasnějším kandidátem na budoucího MimoŘádného čaroděje.
S magykem se to má totiž tak: rodí se lidé, kteří ho v sobě nemají ani ždibec, ti potom během svého života mohou provádět pouze ta nejjednodušší kouzla, budou-li navíc ve správnou chvíli vlastnit kouzelný amulet a zároveň znát slova, kterými k amuletu přivolají magyk volně se vyskytující v přírodě. Dál se též rodí lidé, kteří mají trošku magyku přímo v sobě, takoví se potom mohou v čarování cvičit tak dlouho, dokud jejich oči nezezelenají a dokud se nestanou řádnými čaroději. Tento osud potkal například Sáru a Silase Heapovi a navíc i všechny jejich děti. A potom se ještě rodí lidé, kteří mají ve svém těle magyku na rozdávání – sedmí synové sedmých synů. Je to vzácnost, v zemi se najde jen málo rodin, které by byly tak početné po dvě generace, aby narození magykem obdařeného potomka umožnily. Obvykle se tak MimoŘádným čarodějem stává pouze nejschopnější z řádných čarodějů, kterého si k sobě úřadující MimoŘádný čaroděj vybere za učedníka a kterého během následujících sedmi let zasvětí do nejhlubších tajemství užívání magyku. Někdy ovšem zemi potká štěstí a do funkce se dostane člověk, který magyku vládne natolik, že s ním dokáže dělat opravdové zázraky – a právě takovým člověkem by jednou mohl být i Septimus.
Možnost narození sedmého syna v Heapovic rodině se tedy samozřejmě stala obrovskou senzací, která vévodila žebříčku žhavých drbů hlavního města po celé měsíce. Nebylo proto divu, že v okamžiku, kdy Sára začala rodit, jí u porodu asistovala podplacená porodní bába, která měla za úkol případného potomka mužského pohlaví prohlásit za mrtvého a okamžitě ho odnést bývalému MimoŘádnému čarodějovi DomDanielovi, vládnoucímu temným magykem, který odmítal uznat, že byl o svou funkci před lety připraven právem. Pomocí Septimuse chtěl získat „svůj“ úřad zpět a společně s tím i vládu nad celou zemí – v jeho očích stačilo pouze Septimuse správně vychovat a naučit ho ta správná temná kouzla.
DomDanielovy plány se ovšem samozřejmě zhatí, tím spíš, že o život nepřišla ani novorozená princezna, kterou potřeboval sprovodit ze světa, aby mohl za pár let, ve chvíli svého triumfu, dosednout se Septimusovou pomocí až na královský trůn. Její matku královnu se mu zabít podařilo, ovšem s malou Jennou mu štěstí nepřálo: zděšený služebník ji namísto vraždy pouze pohodil v lese, kde ji celou prochladlou nalezl Silas a aniž by znal její totožnost, donesl si děvčátko domů a se Sárou se ho ujali namísto svého mrtvého synka. Že došlo k záměně dětí tak tedy netušili ani Heapovic nejbližší přátelé nebo sousedé.
Uběhne dlouhých deset let, než vyplavou všechny intriky, vraždy, omyly a náhody na povrch. Až k tomu dojde, bude už ovšem Jenna bojovat o holý život, Septimus se bude pokoušet kloudně provést alespoň nějaké primitivní kouzlo a zamlklému chlapci číslo 412 z Mladé armády začnou nějakým záhadným nedopatřením zelenat oči…
Jak jsem již naznačila, pojetí magie ve světě Angie Sageové se od pojetí našeho světa velice liší. Čarodějové zde nepotřebují ke kouzlení hůlky, pro ně jsou nezbytné kouzelné amulety. Každé kouzlo má svůj vlastní amulet, některé se vyrábějí sériově, některé si člověk může vyrobit sám, většina jich je ovšem zcela unikátních a čaroděj musí na taková kouzla dávat velký pozor, aby je neztratil nebo nezničil. Většina vzácných kouzel proto leží ve střežených městských archivech a přístup k nim má pouze několik vyvolených lidí – především tedy samozřejmě MimoŘádný čaroděj. Hlavně díky tomuto faktu bývá o tolik mocnější než všichni ostatní čarodějové: smí zkrátka používat kouzla, ke kterým se jinak nikdo jiný nedostane.
Dál je k provedení kouzla nutné znát příslušnou kouzelnou formuli. Takovéto formule ovšem bývají delší, než na jaké jsme zvyklí my. Jsou obvykle rýmované a čítají několik veršů, ve kterých čaroděj přesně řekne, co má kouzlo učinit. Aby se ovšem kouzlo opravdu provedlo, musí se k němu ještě dostat potřebné množství magyku. Sama kouzelná formulka způsobí, že se k amuletu přivolá přírodní magyk, amulety ovšem obvykle potřebují magyku mnohem více – a v takových případech jim ho musí dodat sám čaroděj tím, že se bude soustředit a aktivuje tak magyk, který má ve svém vlastním těle.
Mně osobně se toto pojetí magie velice líbí. Díky tomu, že v omezené míře mohou čarovat i lidé, kteří nemají magyk v těle, nejsou ve světě Angie Sageové tak patrné rozdíly mezi „mudly“ a čaroději. Jistěže se lidé neobdaření magykem mají před čaroději na pozoru a nikdo z nich by se s nimi nechtěl dostat do křížku, je to vnímáno ale asi stejně, jako když se slabší jedinci nechtějí dostat do potyčky s ranařem z místního nočního baru. Neexistuje zde zkrátka žádný náznak nadřazenosti, být čarodějem je spíše chápáno jako povolání – dobrý kuchař, který je mistrem ve svém oboru, nestojí o nic níže než dobrý čaroděj, který je zase mistrem v oboru svém.
Další zvláštností Septimusova světa jsou duchové. Na rozdíl od světa našeho, ve kterém se duchem stane pouze člověk, který se bál smrti natolik, že ji odmítl přijmout a odejít, se ve světě Sageové duchem stane úplně každý člověk, který zemře. Má samozřejmě jistá omezení – rok a den po své smrti musí zůstat na místě, na kterém zemřel, jinak by ze světa zmizel. Po uplynutí této doby se ovšem již může volně pohybovat, respektive může libovolně dle svého uvážení chodit na místa, která navštívil za svého života. Duchové bývají neviditelní, ovšem přejí-li si to, mohou se někomu zjevit. Mohou též samostatně myslet a jednat, dál „žít“ vedle svých blízkých. S přibývajícími stoletími se ovšem mohou trochu pomátnout, zprůsvitnět a ztratit kontakt s realitou. Takoví duchové se potom již nazývají staroduchové a živým obvykle bývají spíše na obtíž.
Zajímavostí tu jsou i tvorové ze zvířecí říše, kteří celý příběh provázejí. Nebývá překvapením, že zde někteří živočichové mluví nebo jsou obdařeni nějakými kouzelnými schopnostmi: krysoun Staník, poslíček krysí zásilkové služby, vnáší do příběhu příjemnou změnu perspektivy velkoměsta, tajemný tvor Bobrspát, žijící v Sivých bažinách, se zase stane spolehlivým průvodcem po nebezpečných mokřadlech a bažinatých tůních, do kterých hrdiny zažene pomstychtivý DomDaniel. V příběhu se najde i drak, odporní slizovití magogové, nebezpečné landwurmy nebo začarovaní brouci obrněnci – fantazie všech čtenářů si tak rozhodně přijde na své.
Celý příběh je navíc psán velice čtivým způsobem, je vtipný a napínavý, hrdinové jsou vykresleni tak věrohodně, že se s nimi velice jednoduše sžijete a budete jejich osudy prožívat intenzivně a se zatajeným dechem. Samotný Magyk je psán spíše pro mladší čtenáře – místy je poměrně jasně vidět jistá naivita desetiletých hlavních hrdinů – další díly příběhů jsou ovšem již o poznání vyzrálejší a ani starší čtenáři tak nebudou mít problém se s hrdiny ztotožnit. Já osobně mohu knihu vřele doporučit každému, kdo má rád dobrodružství, magii a kouzla, komu nechybí ochota smát se a ponořit se do zcela unikátního světa, který pro své čtenáře Angie Sageová vytvořila. Jsem přesvědčená o tom, že kritici, kteří Septimuse obvykle nazývají „druhým Harry Potterem“, nijak nepřehánějí, a naopak docela trefně vystihují kvality Magyku a jeho dalších pokračování.
Píšu si, díkes... *otvírá zápisník* 
2024 ©