Když jsem před zkouškou NKÚ přemýšlela, co si přečtu, až budu mít zase volno, sáhla jsem po svém oblíbeném sešitku nesoucím název „Co si možná jednou přečtu“. Je to sešitek, do něhož si zakládám či zapisuji informace o knihách, které mě zaujaly. Padl mi do oka obrázek knihy, kterou v Česku vydalo nakladatelství Ikar v roce 2010. Originál vyšel v New Yorku v roce 2009 v nakladatelství Hyperion pod názvem The Psysick book of Deliverance Dane. Věřte, že mě už dlouho neuchvátilo a nepohltilo nic tak, jako kniha Katherine Howe…
…Lexikon lektvarů paní Daneové.
Jednou z hlavních, či možná pouze hlavní hrdinkou našeho příběhu je Connie Goodwinová. Connie studuje historii na univerzitě Cambridge.
Zastihneme ji ve chvíli, kdy skládá doktorské zkoušky, a protože je excelentní studentka, samozřejmě je složí úspěšně. Nyní jí nezbývá, než si vybrat slibné a originální téma disertační práce. Než tak stihne učinit, přichází (samozřejmě přesně „v pravý čas“) prosba její matky Grace, aby prodala rodný dům po praprababičce. Connie se tedy rozhodne zasvětit prázdniny tomu, že dům uvede do stavu, kdy by si ho možná i někdo koupil, a nastěhuje se do něj se svým psem Arlem. Pokud máte rádi „tajemné domy“, jistě si přijdete na své. O popis tajuplného domu se pokouší spousta autorů, ale málokterému se povede udělat to originálně. Katherine Howe se to rozhodně povedlo.
Dům na mě působil jako klubko tajemství, dýchal skrze stránky starobylou zatuchlostí, příjemnou, konejšivou a bezpečnou. Díky autorčině schopnosti výborného popisu pracovala má představivost na plné obrátky. Nutno říci, že nejen mě dům schovaný ve křoví a zdobený vistáriemi pohltil. Pohltil rovněž i naši milou Connie. Přestože má zprvu pocit, že se ocitla na konci světa, bez elektřiny, bez vymožeností, i ona se cítí být přitahována zvláštní silou. Postupně začíná propátrávat dům. Kromě spousty naprosto zbytečných „zavařovaček“, jedovatých rostlin a lahviček plných páchnoucích tekutin, objeví i Bibli ze 17. století, v ní klíč a v klíči jméno „Deliverance Dane“. A najednou se roztočí koloběh událostí. Kdo nebo co je Deliverance Dane? Connie se rozhodne najít na otázku odpověď. Brzy zjistí, že Deliverance byla její příbuzná ze 17. století, kterou obvinili z čarodějnictví a následně popravili za salemské hysterie v devadesátých letech 17. století. A dále také zjistí z Deliveranciny poslední vůle, že zanechala jakousi „knihu recepisů“. O tuto knihu projeví až podezřele přehnaný zájem Conniin školitel Chilton, který ji nabádá, aby drahocennou knihu nalezla a učinila z ní těžiště své disertační práce. Connie tedy rozjíždí velkou pátrací akci napříč minulostí „ženského rodu“, ze kterého pochází, která má vést k nalezení tajemné „knihy recepisů“.
V té době také poznává „věžaře“ Sama, který jí nejen pomůže v začátku jejího hledání, ale také jí značně zpříjemní život. 
Chápavý čtenář, resp. spíše čtenářka, se jistě dovtípil, že hlavní hrdinka našla svého „hlavního hrdinu“. 
Zde bych ale ráda vyzdvihla, jak mě těší, že autorka se vyhnula „lovestory“, kterou by z toho kdejaký packal udělal, jen aby prodal dostatek výtisků. Láska zde je, ale je jen příjemných okrajem celého příběhu, který díkybohu nekončí tím, že se „vzali, žili spolu šťastně až do smrti a měli kupu dětí“, protože toho už jsme přece všichni četli dost, ne? 
Vraťme se ale k našemu příběhu. Connie začíná docela brzy chápat, že nejde jen o Deliverance Dane a její domnělé čarodějnictví, nýbrž o pravé schopnosti děděné z matky na dceru. Ve své pragmatičnosti si však už neuvědomí, že tato posloupnost se samozřejmě vztahuje i na ni. Toto jí dojde až v momentě, kdy je kvůli přítomnému vykřičníku, temné síle či zlu, chcete-li (kdo nebo co to tak asi může být, tušíte?! ) ohrožen život Sama. Příběh tak graduje pokusem Connie rozluštit celou záhadu, najít svou pravou podstatu, zachránit život Sama a zničit „zlo“. Jak to dopadne, samozřejmě prozrazovat nebudu.
Aby to však nebylo úplně jednoduché, je příběh Connie jen jednou linií ze dvou. Tou druhou linií jsou kapitoly autorkou nazvané „mezihry“, v nichž se ocitáme v 17. a 18. století a prožíváme příběh Deliverance Dane a jejích ženských potomků. Tyto mezihry jsou mistrovsky napsané, plné živých popisů, skutečností, které vyvolávají otazníky, a v neposlední řadě nechybí ani pohled do zákulisí života „služebnic ďábla“, „čarodějnic“ či „šarlatánek“, jak je (a možná dnes ještě i „nás“) nazývají převážně mudlové. Příběh Connie a „mezihry“ však tvoří nádherný celek, jedno bez druhého by nebylo ono, takže Merlinovi díky, že autorku přivedl k tomu, aby tyto dva navazující světy spojila. Ostatně záleží jen na vás, zda knihu pojmete jako příběh několika žen spojených jednou krví, nebo v ní jako já uvidíte příběh jediné bytosti napříč několika staletími – pokud se přikloníte k mé verzi, pak si na ni vzpomeňte v závěru knihy u teorie „kamene mudrců“.
Co bych ráda vyzdvihla plus reakce na recenze:
Autorka sama studovala na Boston University. Díky tomu je dílo bohaté na doložené historické reálie. To všechno ale dokáže Katherine Howe podat příjemným a chytlavým způsobem. Dokáže vykreslit místa i situace. Příběh je o to zajímavější, že příbuzné samotné Katherine Howe byly při salemské hysterii obviněny z čarodějnictví (jedna přežila). Vděčíme tedy autorčinu zájmu za krásné a barvité popisy, většině z nás blízkou atmosféru studentského života i neotřelý způsob, jak nazírat čarodějnictví.
V jedné recenzi jsem narazila na to, že autorce vyčítají, že zanechala spoustu nezodpovězených otazníků a že se důkladně nevěnovala psychologii postav (hlavně Connie) a rozboru vztahů. Co k tomu dodat. Nezodpovězených otázek a otazníků je vskutku v tomto díle mnoho, přestože většinou toto sama kritizuji, tentokrát jsem za to vděčná, protože má fantasie má volné pole působnosti. Navíc neopouštíme Connie na konci jejího života, ale zhruba po čtyřech měsících, je pravděpodobné, že sama Connie ani odpovědi na tyto otázky nezná. Buďme upřímní – známe my ihned vždy na všechno, co se nám stane, odpověď a vysvětlení? Jistěže ne.
Psychologie postav v tomto díle nemá být stěžejní. Přesto si myslím, že nechybí. Protože spojíte-li všechny „hrdinky“ v jednu, vyjde vám nádherný psychologický profil.
A rozbor vztahů – ano, pokud kritička toužila po detailním rozboru vztahu Sama a Connie, pak jí jistě tento rozbor chybí, nicméně vztah muže a ženy je zde až na druhém místě, tedy podružný, navíc má zůstat nevysvětlenou záhadou. Rozbor vztahu matky a dcery, rozbor ženské linie Coniiných příbuzných, je příjemně propracován.
Tolik ode mne k tomuto dílu. Já osobně knihu vřele doporučuji všem, kteří mají rádi tajemno, dobrodružství, historii a chvíle, kdy vás ovládá barvitá fantasie.
Nakonec ještě citace autorky z doslovu:
„Tento příběh mi poskytl výjimečnou příležitost obnovit individualitu, třebaže fiktivní, jednotlivých dávno zemřelých osob. K Deliverancinu osudu mě také přitahovaly mé sympatie k novoanglickému dědictví žen potížistek a občas přílišných knihomolek. Nasměrovalo mě k mé disertační práci na poli americké kultury povědomí o nekonvenční minulosti mých vzdálených předků? Určitě ano. Ale i kdybych o této minulosti nevěděla, počítám, že by mě jejich čarodějnický charakter, ať už si pod tím představíme cokoliv, beztak ovlivnil. A já jsem těmto dávno zapomenutým lidem vděčná za střípky z jejich osobností, které snad zůstaly kdesi uvnitř mého já.“
(Katherine Howe)
(na obrázcích Katherine Howe)
Hurááá! Už se těším na čtení.
2024 ©