Hogwartský školní rok, některými netrpělivě očekávaný a u jiných spíš obávaný, už k nám pomalu přichází. Většina z nás se pravděpodobně s očekáváním dívá kupředu a přemýšlí o tom, co asi přinese. Jaká bude hradní atmosféra, jak se komu povede v boji o pohár, kdo letos zaválí na famfrpálových zápasech? O tom zatím můžeme jen snít a přát si, aby všechno dopadlo podle našich představ.
Ráda bych tohle období využila pro drobné ohlédnutí. I přes nový školní rok by se nemělo zapomenout na ten předchozí, během kterého se jistě staly spousty důležitých věcí. Na konci toho minulého sepsala skupinka nebelvírských studentů drabble, do kterých zapracovali své vzpomínky a dojmy, a právě jejich díla vám chci představit. +usměje se+
První vzpomínkové drabble plné dojmů sepsala loňská novačka (a nyní již hrdá druhačka) Meggie Ufíková.
Léto 2012 – můj první školní rok a zároveň ten nejlepší. Nastavil laťku hodně vysoko, jsem zvědavá, jestli ho ten příští trumfne.
Už začátek roku byl nejlepší – zařazení do Nebelvíru a první večer v kolejce s nejlepší nebelvírskou novačkou – Olivií, pak přivítání od nejlepšího patrona – Olivera.
Pak už následovaly pěkné chvilky se všemi úžasnými nebelvírskými lvy, kteří proslunili každý můj den a každým dnem mě dělali šťastnější. Ty krásné pohodové chvilky v kolejce si budu pamatovat navždy! A taky den mých narozenin, kdy na mě čekal celý sovinec plný červených sov s přáními.
Děkuji za krásný rok!
Druhá vzpomínka pochází z pera Olivera McCollina.
Začátek roku je vždycky hektický. Který předmět si vybrat? Snad mi nikdo nezasedne tohle místo... Tenhle si nechám na zítra a budu doufat, že místo najdu. Však to všichni znají...
Ale začátek tohoto roku v Neblevíru byl nezapomenutelný. Skoro celá kolej se sešla v KNP a dohromady si říkala, kam chce a proč tam chce a tak dále. Malé prvačky, ze kterých se v průběhu roku vyklubaly statné lvice, furt nevěděly, do čeho jdou, ostatní již byli ostřílení a Neb všem tradičně radil.
Zde je vidět, že již začátek roku byl velmi vydařený. A jak byl teprve vydařený konec roku!
Třetí vzpomínce doslova vdechl život Nebelbrach Mechacha.
Hráči byli ve vzduchu, utkání v plném proudu, ale všichni se často místo jeho sledování dívali na jedno prázdné místo na tribuně. Nikdo nechtěl věřit, že by se Filius Orionis nedostavil na zápas svého milovaného Nebelvíru. Konečně je tady! Připotácel se, držel se za srdce a vyplašeně koukal na hřiště. Po chvíli se v jeho obličeji objevila úleva. Sedl si a usmál se. „Bratře,“ zašeptala mu sestra Mintaka, „co je s tebou?“ „Už nic, už je to dobré, jen jsem měl příšerný sen, bál jsem se, že je to skutečnost.“ „A co se ti zdálo?“ „Že Nebelbrach zapomněl na zápas.“
Čtvrtou vzpomínku nám věnovala Esperanza Milagrosa a podělila se jejím básnivým prostřednictvím o své nezapomenutelné zážitky.
První ročník v rsáku,
měla jsem dost na háku,
v Sedmiboji zazářit,
koleji body obdařit.
Snad to bude stát za to,
nečekám však první zlato.
Třetí místo potěší,
konec mě však netěší.
V aréně jsem byla moc ráda,
sic nerozdrtila jsem žádného hada.
Zážitek to pro mě velký byl,
snad je hrdý sám (Godrik) Nebelvír.
K tomu ještě bodohrotím,
u úkolů se nezapotím.
V soutěžích jsem zabrala,
a hafo bodů nabrala.
Tak snad mi vyjde druhý pokus,
býti letos Snaživcem roku.
V Ltéčku jsem začala psát,
snad mám novinám co dát.
Na pohárky už se těším,
krbovou římsu hezky leštím.
Pátá vzpomínka pochází od loňské novačky Alice Way. Čtená podoba je opravdu živá, a kdybyste teprve viděli tu v myslánce!
Kde to jsem? Prolétla mi hlavou myšlenka, když jsem se vzbudila a sedla si na postel. Moje oči upoutala hromada sešitů na stole. Přistoupila jsem blíž a přečetla si jejich názvy: ÚKOLY. Ty jsou moje? Nemohu si srovnat myšlenky v hlavě. Kde je moje rodina? Ptám se, když spatřím fotku na stolku. Cítím prázdno v srdci, je mi smutno. Chci zjistit více, a tak vyjdu z pokoje na rušnou chodbu. Zadívám se na procházející se studenty oděné v červených hábitech. Najednou se na mne jedna tvář podívá a usměje se - už vím, kde jsem, to je můj milovaný NEBELVÍR!
A jako poslední přidávám také jednu svoji vzpomínku.
Jako malá Janička jsem měla sen, že se jednou zúčastním olympiády. Vzhledem k mé sportovní šikovnosti to však bylo přání lehce nereálné.
A najednou jsem stála na stupni vítězů. Na správném místě, na jednom prvním a se zlatou medailí na krku. Jestli lví a nebo kulatou, mezi tím bych rozdíl nehledala. Vnímala jsem tehdy jen TEN pocit, tak krásný a povznášející. Já a na olympiádě, kterou jsem si tolik užila! Sen?
Ne, Nebelvír. A ano, protože Nebelvír mi vždy byl tím nejkrásnějším snem, který mi splnil další, ten dětský. Díky Nebelvírské olympiádě byl rok vskutku legendární, asi lepší než předchozí.
Tak, a loňské střípky jsou za námi. A ať už jste jen četli a nebo i vzpomínali společně s jejich autory, chtěla bych vám ještě na závěr připsat jednu věc. Přeji vám všem co nejkrásnější nadcházející rok, ať se vám co nejvíce vydaří a máte z něj samé krásné vzpomínky, na které se budete moci v myslánce dívat ještě dlouho poté. :))
2025 ©