Niane z Libelusie, kabinet, 2. března 2013
Všimli jste si, že sudy s niokaem již nejsou samozřejmostí? Máte pocit, že dobroučký bůček, který býval pravidelně na stole v nebelvírské věži, často není k mání? Přátelé, blíží se čas, kdy bude třeba si zodpovědět mnoho otázek… Než se o to však pokusíme, je nutné si připomenout…
Že existuje Ladova farma, to víme všichni. Jak to ale všechno začalo, ví už jen několik málo studentů vyšších ročníků.
Bylo mi jedenáct let a byla jsem dva měsíce v prvním ročníku, když Ladardova farma spatřila světlo světa. K tomu, abychom vypátrali, co se s Ladovou farmou stalo, potřebujeme spojit své znalosti a síly. Proto vám Lví tlapou překládá článek, který vyšel před osmi lety a přinesl první informace o farmě.
Píše se školní rok Léto 2009, kolejním ředitelem je profesor Ladard Papulka, trio sourozenců Orionisových zažívá svůj studentský vrchol a kolejí se prohání studenti spojeni do týmů, které proti sobě soutěží. V nebelvírské věži vládne neuvěřitelně příjemná atmosféra…
__________________
(NE)SKUTEČNÝ DEN S LADARDEM PAPULKOU V SUPER DLOUHÉ REPORTÁŽI
NIANE Z LIBELUSIE
V pátek večer jsem odeslala Kolalokovou vílu ke kolejnímu řediteli s prosbou o schůzku a rozhovor. Odpověď přišla téměř v zápětí: „Zítra. 6:30. Konec Prasinek.“ Ano, bylo to trochu narychlo, ale mně vstávání problém nedělá, proto jsem už v půl páté seděla v kolejní místnosti a připravovala otázky. V šest hodin jsem se vypravila na cestu do Prasinek. Sobota, nikde ani živáčka. Bylo chladno a všude se kupily homole mlhy, přitáhla jsem si plášť blíže ke košili a zalitovala, že nemám na svetr. Pochod byl nekonečný, tma a studený vítr donutily mé představy upnout se k niokau. Upřímně jsem doufala, že mě pan kolejní pozve třeba ke Třem košťatům nebo kamkoliv jinam, hlavně aby tam bylo teplo! Pět minut před půl sedmou jsem konečně prošla skrz Prasinky a na jejich konci se zastavila. Pomalu začínalo svítat, přesto však bylo díky mlze dost „neviditelno“. Vysoká postava v hábitu nikde.
Posadila jsem se na blízké zábradlí, z batohu vytáhla bonzbloček a niopišku (bonzobrk) a chystala se udělat si poznámku o profesorově negalantnosti a nedochvilnosti, když se za mnou ozvalo tiché: „Ssst!“ Někdo na mě zasyčel! Otočila jsem se a spatřila postavu, jak se krčí za téměř rozpadlou kůlnou… Sáhla jsem pro párátko (se kterým mimochodem umím pouze čtyři kouzla: reparo, zapálit krb, vyšívat a udělat niokao, takže fakt nevím, které by mi v tu chvíli pomohlo…) a vydala se ke kůlně. Byl to Ladard Papulka! Celý se třásl a choulil ke kůlně.
„Pane profesore, je vám něco?“ vystrašeně jsem ho pozorovala, takhle ho neznám…
Chytil mě za hábit a přitáhl mě blíž. Vyjekla jsem.
„Umíte mlčet, slečno Niane?“ zachraptěl.
„A…ano!“
„UŽ TO NEMŮŽU DÁL TAJIT!!!“ Zakřičel, pustil mě a chytil si oběma rukama hlavu.
Vytáhla jsem bonzbloček a ze strachu ho dala mezi nás: „Můžeme ke Třem a tam mi smíte svěřit fakt všechno!“
„NE! NE! Musíme jinam. Chyťte se!“ Natáhl ke mně ruku.
„Pane kolejní… Jako studentka smím jen na školní pozemky nebo do Prasinek.“
„Jsem učitel, slečno.“
Schovala jsem si všechno potřebné do kapes, pevně se ho chytla za předloktí a pak už jsme letěli. Bylo nadmíru jasné, že místo, kam míříme, je mu dobře známé, protože mě vedl s jistotou a odhodláním. O chvíli později jsem dopadla na zem. Ještě vsedě jsem zvedla hlavu a s otevřenou pusou zírala na svého kolejního ředitele, který stál – hrdý a s jistou dávkou majestátu – pevně na nohou, hlavu vztyčenou. Výraz v obličeji se mu proměnil, už to nebylo to šílené zoufalství, najednou se mu rysy vyhladily, oči svítily tak, že ani Slunce jim konkurovat nemohlo. Zhluboka nasál vzduch a rozpřáhl ruce do stran.
„Tak co tomu říkáte, slečno?“
U Merlina, co chce jako slyšet?!?
„Noo… sexy jako vždycky...?“ zeptala jsem se.
Pobaveně se uchechtl.
„Ne já, slečno! TO VŠECHNO TADY KOLEM!“
Když dnes již podruhé zakřičel, jeho mohutný hlas se rozezvučel do dáli. Teprve teď jsem vstala a rozhlédla se vůkol. Kam jsem se podívala, všude byly zelené louky a kopce…
„Ehm… úžasné!“
„To jste ještě neviděla všechno. Musíme se dostat tamhle za ten kopec napravo!“ Mávl nalevo.
„Takovou štreku? To jsme se nemohli přemístit blíže?“
„Nemohli. Rád se po ránu procházím.“
Protočila jsem panenky.
„Já vás viděl, slečno. Pohyb vám prospěje, i přes ten hábit vidím, jak se vám dělá tadyhle na břiše špek.“
Při slově „špek“ se zatvářil dychtivě a utvrdil mě v tom, že je třeba se bát.
„Kde to jsme?“
„To není podstatné vědět. A dost bylo řečí, půjdeme. Ten plášť si můžete sundat, je tu teplo.“
A měl pravdu. Byl jasný teplý den. Možná i k pětadvaceti stupňům. Sundala jsem si plášť a dala se do běhu, abych ho dohnala. Následujících dvacet minut jsme si povídali o velbloudech a hrbech všeobecně (pozn. autorky mimo článek: Přiznal se k náklonnosti k jedné ježibabě, která měla hrby tři, dnes už je údajně po smrti, došla jí voda… Toto zde ale uveřejnit nemohu, jelikož informace byla poskytnuta soukromě mimo rozhovor.)
„Takže slečno, chtěla jste se mnou udělat rozhovor. První dotaz?“
„Kde to jsme?“
„Nový dotaz!“
„Ach jo… Jistě. Takže, pane kolejní, nejdříve tady mám takové ty obligátní otázky, které nikdo nečte, ale položit je musím. Mohl byste říct, jak se vám jeví letošní rok oproti tomu minulému?“
„Na začátek velmi složitá otázka. Hodnotit a porovnávat se dají roky, které jsou ukončené, a ten letošní právě začal…“
„Dobře, ale ten minulý měl přece taky začátek…“
„To samozřejmě měl. Budu tedy porovnávat začátky. Vždy na začátku roku nastane shon v kolejní místnosti, nováčků je všude plno a chod a klid koleje je povážlivě narušen. Minulý školní rok, kdy měli nováčci před začátkem výuky plné dva měsíce prázdnin a volna, nebyla situace v koleji tak hektická a zrychlená. Nyní byl od příchodu nové krve do začátku školního poháru pouze zlomek času, a proto patří pochvala současným nováčkům a také jejich patronům.“
„Ano, ano, pohár… Kolej se rozdělila do několika skupin: někteří za každou cenu hlásají – pohár je náš, máme na to, pak jsou tady ti, kteří tvrdí, že aktivita přejde a že na pohár nemáme, polevíme a zase to získá Havraspár. Některým je to fuk… Přikláníte se k některé té skupině, nebo spíše jste pro nějakou schůdnou střední cestičku?“
„Myslím, že je naprosto předčasné hovořit o případném zisku poháru, neboť jak jsem již zmínil, školní rok sotva začal a cílová páska je v nedohlednu. Famfrpál také končí až chycením zlatonky. O zisk poháru usilují čtyři vyrovnané a suverénní koleje a jen Merlin ví, komu nakonec bude přát štěstěna. Samozřejmě doufám, že nebelvírští studenti a studentky půjdou svou pílí štěstíčku vstříc.“
(Pozn. autorky: Mimo rozhovor řekl: „Červení zvítězí. Je to jasné už jen z toho důvodu, že většina masa je červená, ach ano, dračí je zelené, ale kolik ho je v porovnání s tím ostatním? A všimla jste si, že už i rýže se vyrábí červená?“ ALE PŠŠŠT!!!!)
„Dobře, ale je nutné, aby někdo povzbuzoval a posiloval kolejní soudržnost, která je podstatná pro pohár, nepletu-li se?“
„Ano, máte naprostou pravdu, slečno Nio. Sám za sebe mohu říci, že pokud nálada v koleji, její soudržnost a mohu-li říci – nadstandartní kolejní pohoda – vydrží, budu velmi spokojen. I kdybychom pohár nakonec nevyhráli. Ale samozřejmě přiložím také ruku k dílu a budu se snažit udržovat kolej v tom nejlepším možném stavu.“
Dalších pět minut jsme tiše stoupali k vrcholu kopce, a když jsme konečně byli u cíle, uviděla jsem něco … nádherného! Kam se člověk podíval, všude zelené pastviny, stáda krav, ovcí a v dáli nádherný velký bílý dům, se kterým se ani O’Harovic Tara nemůže měřit.
„To je vaše?“ zeptala jsem se ohromeně.
„Ano,“ pronesl pyšně, „popravdě až do teď jsem to tajil, ale včera už ta tíha neustálého mlčení dost vybublala na povrch. Proto jsem vás sem vzal. Hodím tu tíhu na vás.“
Tak to ti teda děkuju…
„Ehm… Velká pocta pro mě.“
„Jste beran, že?“
„Ano, proč se ptáte?“
„Chcete se podívat na mé stádo ovcí?“
„Jistě.“
Nejspíš si myslel, že jsem ovce v životě neviděla, takže jsem mu chtěla udělat radost. Ve skutečnosti se chtěl jen pobavit na můj účet. Když jsme totiž dorazili ke stádu, velice něžně se o mě otřel malý beránek, kterému… U MERLINOVA VOUSU!!! Svítil mu na uchu červený nápis „Albert“. Začala jsem procházet stádo: beránek Nebelbrach s propagačním odznakem své strany, ovečky Jane, Rose a Cally na sebe bečely kousek mimo stádo. Mimo byla i ovečka Betelgeuse, na kterou neustále dorážel černý netopýr (neptejte se mě, co tam dělal ve dne, nevím…). Ovečka Aki kopýtkem zahrabávala něco, co připomínalo galeony…
„Nechci nic vědět! Můžeme jít dál?“ vykřikla jsem a prchala od kusů dobytka, které očividně byly zvířecí kopií naší koleje.
„Jistě,“ pobaveně se uchechtl.
„Takže, taťko kolejní, přejděme k další otá…“
„JEŠTĚ JEDNOU MI ŘEKNETE „TAŤKO“ A PROMĚNÍM VÁS V ŽÁBU!“
„Dobře, taťko, takže… kváák, kvááák! KVÁÁK!“
„Ano, slečno Nio, máte pravdu, souhlasím s Vámi.“
„KVÁÁÁÁK, KVÁÁÁK!!! KVÁÁÁK, KVÁÁÁK KVÁÁÁK“
„No tááák, přece byste se nerozčilovala! No dobře tedy, když jinak nedáte!“
Proměnila jsem se zpátky.
„To nebylo fér! Jsem studentka s povolením zlobit! Sám jste mi ho dal! Takže VY mě trestat nesmíte!“
Očichávala jsem se, jestli ještě neucítím ten příšerný žabí parfém, který před týdnem vyrobil Filius, ale vše se zdálo v naprostém pořádku, asi to byla iluze…
„To nebyl trest. To bylo pro pobavení.“
Nebyla to iluze!!! Naklonila jsem se k profesorovi a překvapeně vykřikla:
„Vy používáte Žabí dech od Filiuse! Fuj!!! Takovej smrad.“
Profesor Ladard se zatvářil trochu nejistě, sáhnul do kapsy a vytáhl flakónek s nápisem „Dotek mořských kopretin“ a řádně se tím navoněl. Rozesmála jsem se tak, až jsem se přestala dívat, kam šlapu a netrvalo dlouho, ujela jsem na něčem hodně měkkém a v ještě měkčím přistála.
„NO TO BUDE SNAD MOJE SMRT! Co to je? To je… Mlska takhle velká hovínka tedy nedělá. Pane profesore, to je můj jediný hábit! Co se smějete!!! NECHTE OKAMŽITĚ TOHO!“
To už jsem byla na nohou, rudá v obličeji a pekelně rozčílená, že kolejní vlastní Filovo třinácté eF!
„OKAMŽITĚ TO DEJTE PRYČ!!!“ ukázala jsem hystericky na špinavý plášť.
Ledabyle mávnul hůlkou a můj skororozpadlý hábit nabyl původní ‚kvality‘. Znovu jsme se vydali na cestu. Když jsme míjeli stádo krav, trucování mě přešlo a na řadu znovu přišel bonzbloček:
„Mám tu pár otázek od studentíků: Proč jste přijal funkci kolejního taťky?“
„Kolejního taťky? Taková funkce je? Ani o ní nevím, ale jsem polichocen, že mi studenti takovou poctu projevili.“
„Jojo, najednou...“ brblala jsem si pro sebe. „Dobrá tedy, proč jste přijal funkci kolejního ředitele?“
„Byl jsem jmenován školní radou a nabídku jsem s povděkem a pokorou přijal. Nebelvír byl, je a bude vždy mou srdeční záležitostí. Je velice příjemné vrátit se jako profesor do koleje, v níž započaly mé první kouzelnické krůčky.“
„Jak vás berou vaši červení studenti? Není to tak dávno, co jste byl sám student, není pro vás těžké být teď jejich profesor? Nezatoužíte občas po troše té familiárnosti z jejich strany?“
„Jak mě berou… Hm… To by byla otázka spíše na studenty. Ale k tomu druhému, přece jen od dob mého studia uběhl nějaký ten pátek, a tak mi toto nečiní sebemenší problém. Zda toužím po familiárnosti? Hmm, ani ne, naštěstí jí mám dostatek.“
„Jako kolejní ředitel – snažíte se o svých studentech vědět čím nejvíc? Zjišťujete si informace?“
„Samozřejmě, že nemohu vědět o studentech vše. Je zcela přirozené, že o několika studentech a studentkách vím více, o jiných méně. Zde bych uvedl, že můj velký dík patří patronům nováčků, studentskému vedení a dalším kolejním funkcionářům, kteří mi pomáhají jak s chodem koleje, tak s poznáváním a oním ‚sběrem informací‘ o studentech a studentkách naší koleje.“
Pomalu jsme se blížili k onomu krásnému domu, když se ozvalo…
„Kvikání! Vy tu máte i prasata?“
„Mám tu hlavně prasata, slečno Nio.“
„To musím vidět.“
„Tak pojďte.“
Vedl mě kolem domu a pak kus za něj, kde byla ohrádka s asi stovkou kousků růžovoučkých prasátek. Odložila jsem batůžek na zem a přelezla ohradu, protože mě zajímalo…
„NO JISTĚ! Předpokládám, že to prase, které stojí na pařezu a hlasitě kvičí na ostatní, bude… Filius?“
„Jak jste ho poznala?“ uznale zvedl obočí.
„No, tak za á, si tohle prasátko stouplo na vyvýšené místo, a za b, má masku King Konga. Nicméně, pane profesore, dejte si pozor, ať na vás nepřijdou ochránci zvířat, tohle to prasátko vypadá nemocně, je nějaké zešedlé… Ne, moment! Ha! Zdravím, Lolinko!“
Poplácala jsem prasátko po hlavě a v tu chvíli mi příšerně zakručelo v břiše.
„Mohu vás pozvat na snídani?“
„Že vás to taky napadlo! Za dnešní ráno jsem zhubla asi 8 kilo!“
„To jste potřebovala.“
„Tss…“
Vydali jsme se do domu, na který jsem byla velice zvědavá. Vůbec mě nepřekvapilo, že zevnitř byl celý dům laděn do červené a zlaté a kam jsem se podívala, všude byly „masové“ motivy – od umělých masových knedlíčků v míse na stolku v přijímací hale, až po obrazy z cyklu „Masový protest“ a nahatou napodobeninu nebelvírské Buclaté dámy s bičíkem a nápisem: Sádlo-maso.
Posadila jsem se do nabídnutého ušáku proti panu řediteli, který se pro změnu uvelebil v křesle z ovčího rouna.
„Než nám skřítka Kaubojka donese snídani, máte další dotaz?“
„Samozřejmě. Takže třeba Nebelbracha Mechachu by zajímaly vaše zájmy v osobním volnu.“
„Mám velkou slabost pro mudlovské sporty, zejména lední hokej. Dále rád čtu, jak kouzelné svitky, tak i oddechovou literaturu. Když to mé časové možnost dovolí, velice rád posedím s přáteli u dobrého jídla a pití.“
„Jane January se ptá: Co Vás, pane profesore, tolik fascinuje na bůčku?“
„Bůček samotný, křupavá kůrčička a další chuťové nuance dotvářející tuto krmi lahodící mému žaludku…“
Právě v tu chvíli se přišourala mrňavá skřítka s podnosem a dvěma máslovými ležáky. Na tácu bylo něco, co silně připomínalo – ne, bůček to nebyl, ale hromada salámu…
„Ehm, ne že bych neměla ráda maso, ale nebylo by po ránu třeba něco sladkého? A místo toho ležáku kakao?“
„Slečno Nio, začínám si o vás dělat starosti, jestli se budete ještě pár dní nalívat tím vaším niokaem… Ale budiž. Kaubojko, dones tady slečně snídani, na jakou má chuť…“
Skřítky se mi zželelo, takže jsem řekla, že se spokojím a pustila se do housky a salámu.
„Jen doufám, že to není nikdo z Nebelu…“
„Samozřejmě že ano! Myslím, že předevčírem jsme porazili prasátko Mintaku.“
„MINTI NÉÉÉÉ!“ Zvedla se mi kufra a v momentě jsem se odběhla vyzvracet do starobylé vázy u dveří.
Když jsem se celá zelená vrátila, usmyslela jsem si, že po návratu do Bradavic pošlu Minti několik Bertíkových fazolek jako omluvu za to, že jsem z ní snědla dvě kolečka a následně je vyblinkala. Představa, že jsem ujedla něco ze své oblíbené spolužačky, mnou natolik otřásla, že mi i přestalo kručet v břiše.
„Děkuji. Již jsem syta.“
Taktně jsem počkala, až si plně pochutná na kolečcích salámu, a potom znova vytáhla bonzbloček. Natáhlo mi, ale překonala jsem to.
„Jak jste přišel ke svému jménu? Co vedlo vaše rodiče k tomuto výběru?“
„Byl jsem již od malička malá sladká papulka a křestní jméno mám po dědečkovi.“
„Myslíte si, že je na vás vaše matka madam Anseiola hrdá?
„Snad ano, ale to je otázka spíše na madam Anseiolu.“
„Je mi to moc líto, že toto téma vytahuji, ale nedá mi to. 7.2. to byly dva roky od tragické smrti vaší sestry Loly. Uhořela v nebelvírské věži… Můžeme na toto téma hovořit?“
„Ano, nyní již ano. Je to pro mne sice stále bolestivé téma, ale fakt, že má drahá sestřička zůstala alespoň v podobě ducha, zmírňuje můj bol. Naštěstí se Lolinka stala kolejním duchem Nebelvíru, a tak se stále potkáváme a můžeme spolu hovořit.“
„Ano, její přítomnost je jistě útěcha pro všechny, kteří ji znali, jen zůstává otázkou – je to opravdu taková výhra zůstat mezi životem a smrtí?“
„Sám nevím, ale sestřino rozhodnutí zanechat po sobě duší stopu jsem kvitoval ze sobeckých a sourozeneckých důvodů. Na vaši otázku by se dalo odpovědět mnoha způsoby. Na jednu stranu to může být pro duši, která nenalezla pokoje, věčné trápení, na druhou stranu toto bytí- nebytí může mít pro někoho i své klady.“
Profesor Papulka dokouřil doutník, zavolal skřítku, aby poklidila, a řekl:
„Zbývá nám na obhlídku poslední místo…“
„Pak už můžu domů?“ vyhrkla jsem přehnaně dychtivě.
„No samozřejmě. Co bych tady asi s vámi dělal… Věčně něco rozbíjíte a s kázní na tom také nejste nejlépe,“ podíval se na mě káravě a vyšel z místnosti.
Vyplázla jsem na něj jazyk, jak je mým zvykem, když nesouhlasím s postojem vedení.
„OPĚT VÁS VIDÍM, SLEČNO!“
„Dobrá, dobrá, omlouvám se. Kam jdeme?“
„Uvidíte.“
Otevřel malá dvířka do sklípku.
„NE! Do sklepa nepůjdu!“
Netrvalo dlouho a procházeli jsme v chladírně, kde z háků visely celé kusy masa, nerozporcovaná zvířata. Brečela jsem celých deset minut, protože nad všemi stále byly cedulky se jmény.
„Jste nechutný a zvrhlý.“
„A vy změkčilá. Jsou to jen jména, nic víc. Víte, jak je těžké pojmenovat tak velká stáda? Takhle mám množství jmen do zásoby!“
„Asi máte pravdu. Dobrá tedy.“
Prošli jsme ještě udírnou a ostatními odděleními tohoto soukromého „masokombinátu“ a pak se vydali na cestu zpět. Táhlo už k poledni a Slunce nemilosrdně žhnulo. Zbývalo nám ještě pár desítek minut a tak jsem se pustila znova do rozhovoru.
„Pane řediteli, koukám zrovna do svého bonzbločku, v souvislosti s duchy se vás musím zeptat na velice ošemetnou záležitost. Betelgeuse se mi svěřila, že prožívá vztah skrz záhrobní kukátko se Severusem Snapem, svatba je na spadnutí… Co vy na to říkáte? Přece jen zahrávat si se záležitostmi mimo náš svět…“
„Komu není rady, tomu není pomoci, ale o slečnu Betelgeuse nemám nejmenších obav. Mám pochopení pro slabost, kterou cítí křehká dívka ke staršímu a slavnému muži.“
„Přejete kolejní lásce?“
„Já přeji každé lásce, tedy skoro každé, jak obecně, tak i zcela konkrétně.“
„Ptám se hlavně proto, že v koleji jsou přece jen ještě malé děti… Tolerujete to?“
„Ano, dětská láska je cit, který by měl být šlechtěn, protože oproti těm dalším je bez přetvářky, prostě upřímná a hlavně: mnohdy méně bolí.“
Pomalu jsme se blížili k místu, kam jsme se ráno přemístili a mně zbýval čas na sotva tři, čtyři otázky. Popravdě jsem toho všeho měla už dost a těšila jsem se domů.
„Pane kolejní, učíte hned několik předmětů, který je vám nejbližší?“
„Další z těžkých otázek. Pokladničení a Ministerská přípravka jsou mojí chloubou, v současnosti pracuji i na jejich dalších stupních a Bonzologie, kterou supluji, mě uchvátila již jako studenta, kdy madam Tatakolan Watanka, můj bonzácký guru, vštípila tomuto předmětu nezaměnitelnou atmosféru a vzbudila a probudila můj bonzologický um. Je to tedy velice těžké rozhodnout se.“
„Nejspíš je to ode mě moc troufalé, ale přece jen: Můžete nám předvést svůj bonzologický um? Tady a teď charakterní bonz!“
„Znovu se vás dnes tážu, umíte mlčet jako hrob, slečno Nio?“
„Já? JISTĚ!!!“
„Já také.“
„Hahaha… Jsme se všichni zasmáli, že… Proč nepřiznáte, že prostě ‚nevíte‘?“
„Právě naopak. Je nutné rozlišovat míru rizika, hodnotu a vhodnost prozrazení bonzu. To se také v mých hodinách naučíte. Ale abych vám vyhověl, vaši čtenáři teď už ví, že vy i já umíme mlčet jako hrob. To je – dle mého – velice sympatická a důležitá informace.“
(bonzbloček: snaží se mě přesvědčit, že umí bonzovat, je nad míru jasné, že nepotrvá dlouho, a tento předmět budu učit já)
„Máte rád zvířata? Tedy kromě těch šílených stád, které jsme před chvíli opustili… Chováte třeba kluběnky? Hipogryfa?“
„Ne, nevlastním výše zmíněné. Hipogryfové podléhají přísným chovatelským pravidlům a výnosům ministerstva kouzel. Já sám vlastním stádo úředních šimlů. Dále pak mám rozkošnou fenku labradora Arwen a jezevčíka Andyho. Mám rád věrná zvířata a z tohoto důvodu dávám přednost psům před ostatními a i kouzelnými tvory.“
„Brzy budete mít narozeniny. Myslíte, že si na vás nebelvírští něco připraví?“
„Ani mi to nepřipomínejte. V mém věku již počet svíček na dortu předčí jeho cenu. Nevím a ani nedoufám, čeho všeho se můžu dočkat. Lid červených je velice vynalézavý…“
„Slečno Nio, jsme na místě, chytněte se mne, prosím.“
Rychle jsem popadla jeho hábit a než bys řekl „Godric“, stáli jsme v docela opuštěných chladných Prasinkách. Natáhla jsem si na sebe plášť a ještě jednou otevřela bonzbloček.
„Pane kolejní, jaké maté plány do budoucna s naší kolejí?“
„Plány mám realistické a uvážlivé. Rád bych minimálně do konce tohoto školního roku stál u kormidla a vedl kolej vstříc světlým zítřkům. Ale vážně. Rád bych sloužil své koleji, jak nejlépe mohu do doby, než bude jmenován můj nástupce. Kdy se tak stane nevím. Mám svou teorii o častějším střídání kolejních ředitelů. Jeho výhody vidím zejména v pomyslném novém větru, nových myšlenkách a nápadech, v možném novém impulsu pro studenty a také v menší opotřebovanosti častěji se měnících kolejních ředitelů. Určitě nejsem ten typ, co by se nevzdal ‚žezla‘ a nedokázal i svým případným odchodem pomoci koleji a jejímu novému kolejnímu řediteli či kolejní ředitelce. Mám své cíle, dosáhnu-li jich, budu moci s klidným svědomím odejít. Ale to teď předbíhám. Samozřejmě bude hodně záležet na mém čase, který budu schopen koleji a škole věnovat. Pokud ho nebude tolik, kolik si Nebelvír a lidé v něm zaslouží, bylo by velice nekolegiální zůstávat.“
Po této odpovědi jsem se lehce zamračila, protože se mi ale vůbec nelíbila. Poděkovala jsem a sbalila si věci.
„Děkuji za … příjemný den!“
„Já taktéž. A také za to, že jsem se mohl svěřit se svým tajemstvím někomu tak spolehlivému a mlčenlivému. Uvidíme se v pondělí na bonzologii.“
„Těším se. Nashledanou.“
„Hezký víkend, slečno Nio.“
Pomalu jsem se vydala na cestu zpátky k hradu. Snažila jsem se srovnat si myšlenky z uplynulých několika hodin a hlavně jsem hledala popelnici, do které bych vyhodila kus bůčku, který jsem od taťky kolejního dostala darem. Vzpomněla jsem si totiž na děsivou scénu při odchodu z domu. Prasátko Nebelbracha, kterému se povedlo shodit z vyvýšeného místa prasátko Fila a začalo vykvikovat do éteru svůj volební program, právě oddělili od stáda a odváděli pryč. Nakonec jsem se slzami v očích odběhla z cesty a položila bůček do díry vykotlané v krásném mohutném stromu. Ať to byl, kdo to byl, jistě se mu tam leží dobře.
Cesta do hradu pak trvala pouhou chvíli. Když jsem konečně prolezla portrétem, prvně jsem se rozhlédla, jestli tam je… Byla. Rozběhla jsem se a vrhla se Minti kolem krku. S vyděšeným vyjeknutím mě od sebe odstrčila.
„Co vyvádíš? Víš, jak jsem se lekla?“
„Promiň, když já… no… Já se fakt omlouvám, nevěděla jsem…“ pokusila jsem se vysvětlit ta dvě kolečka…
Dívala se na mě jako na šílenou, když jsem se ale rozbrečela, začala mě nejistě poplácávat po zádech.
Pak jsem se uklidnila, sedla si s niokaem na oblíbenou dvojsedačku a zjistila, že mi v kapse chybí osm Bertíkových fazolek.
„MINTAKO!!!!“
Milí čtenáři! Opět jsem vám předložila úplný a cenzurou netknutý záznam mého bonzbločku. Jestli je něco, co vám mohu slíbit, tak je to pravda. Ode mě se ji vždycky dozvíte celou. (Niane: Jistě! A spoustu výmyslu navíc, viď, Nio?) NIANE, BUĎ ZTICHA!!! Toho si nevšímejte, milovaní, slečna Niane jen neunese fakt, že nenabonzuje ani sedmou tečku berušky! Závěrem vás prosím – informace, které jsem vám poskytla, jsou TAJNÉ!!! Nesmí za žádnou cenu spatřit světlo veřejnosti! Proto nikomu ANI MUK! (Niane: Neposlouchejte ji, klidně to pošlete dál… Au!!! Nio, nech mě!!! Au, to bolí!!!!)
Musím končit, neodkladná záležitost! Ze speciální exklureportáže se s vámi loučí Nia, nashledanou u pravidelné týdenní dávky drbů z kolejky!!
Pozn. redakce: Slečnu Niu jsme byli nuceni odvést na samotku, kde svedla hodinovou bitvu se svým druhým já. Po dalších 45 minutách trucování a vypití utišovacího lektvaru se mohla vrátit zpět do nebelvírské společenské místnosti.
__________________
Hned poté, co se má rozpolcená osobnost opět spojila v jednu, vyjednala jsem s kolejním ředitelem Papulkou pravidelnou dodávku masa na nebelvírský stůl (po dvou měsících jsem z něj dokonce přestala zvracet!) a čerstvého mléka, které bylo tím nejlepším, co jsem kdy do niokaa přidávala. Nebelvír začal trávit mnoho času na čerstvém vzduchu Ladovy farmy. O víkendech jsme pomáhali, jak to jen šlo – přece jen měl každý z nás na farmě své jmenovce v podobě krávy, ovce a prasátka. Netrvalo dlouho a přibyl i kurník s řádným počtem kvočic a kvohoutů a ohrada pro bobry, kteří se nám (že ano, slečno Jane?!) rozmnožili v koleji – bobry jsme ale pochopitelně nejedli.
Když kolejního ředitele nahradila profesorka Orionis, situace se postupně začala měnit. Profesor Papulka trávil čím dál tím více času mimo hrad, dodávky mléka, vajíček a masa se povážlivě zmenšily, nakonec ustaly. Letaxový krb, kterým jsme se na farmu dostávali, byl odpojen. Už cítíte znepokojení? Já tedy ano.
A proto vyzývám do zbraně všechny, kteří chtějí této záhadě přijít na kloub!
Niane z Libelusie
Máslo informací, ležák senzací!
2024 ©