Věřte nevěřte, i profesoři se občas zamyslí.
Mně se tato nehoda přihodila zrovna nedávno. Před půl hodinou. A protože je nezměrná škoda myšlenky, která padne mimo pergamen, rozhodla jsem se to vytěžit.
Pozornost. Jistě ji znáte, minimálně z doslechu. Nemyslím teď pozornost ve smyslu dárku, ale onen stav mysli, který by se dal popsat jako bdělý, připravený k vnímání a k ukládání vnímaného do šuplíčků v mozku. Kdo nepochopil, je NEPOZORNÝ!
My profesoři bychom tento stav mysli u studentů (popřípadě i u svých kolegů) viděli co nejčastěji. Třídy jsou plné (nebo poloprázdné) studentů, kteří si pod lavicemi procházejí zápisky z jiných hodin, popřípadě myslí na povinnosti nejbližších dnů, na večerní program v kolejních místnostech, na výpravy do Prasinek... A slova vyučujícího se do šuplíčků v mozku vůbec nedostanou.
V knihovním scriptoriu často stačí přeletět zápisy z hodin očima, vyhledat, jestli nebyl náhodou zadán úkol ve výkladu a během pár minut je pergamen opět srolován a student odejit.
Překvapivě mě to ale nenapadlo v souvislosti se studenty. Byla jsem na pohyblivých obrázcích v mudlovském kině. Ti z vás, kdo tuto zkušenost v posledních letech rovněž absolvovali, možná vědí, jak řídký je výskyt pozornosti mezi osazenstvem kin. Mnohdy mi připadá, že víc pozornosti „diváci“ věnují popcornu v klíně a kole (ať už to je cokoliv) v kelímku. Tihle „diváci“ si filmu asi moc neužijí, ale to je jejich problém. Mým problémem se jejich styl „sledování“ filmů stává až tehdy, pokud si své pochutiny přinesli v sáčcích, které nejsou opatřeny ztišovacím kouzlem. Značně protivné jsou pak i jejich šeptané otázky ke kolemsedícím: „Co udělal?“ „Co řekla?“ „Kde to jsou?“ Tady už nejde jen o jejich nepozornost a neúctu k dílu a k jeho tvůrcům, ale o narušování pozornosti ostatních. Člověka pak pořádně svrbí ruka na hůlce.
S kolegou z mudlovské univerzity (obor pohyblivé obrázky a divadlo) jsme problém diváků načali v jedné debatě u Košťat. Shodli jsme se na tom, že je film oproti jiným druhům umění v nevýhodě. Lidé si zvykli, že když kousek filmu nevidí, protože se dívají do krabice a hledají oblíbenou barvu bonbónu, vlastně to nevadí. Kniha, to je jiné, tam je třeba se soustředit a nebýt tak líný. Dokud se orientují v základním ději, tak jim to u filmu stačí. To, že každý detail/kousek/dílek skládanky hraje pro celek roli. Umělecké dílo je vždy celek a měl by tak být vnímán. Ale to se vracíme ke skutečnosti, že dnes už film není vnímán primárně jako umění. Zábava převýšila nad všemi ostatními funkcemi.
Při další sklence medoviny jsme začali vymýšlet systém převýchovy diváků, ale to není pro nezletilé uši ani oči. Ještě by mě za to popotahovali na Ministerstvu, kdybych to zveřejnila!
Radši pryč od toho.
Problém pozornosti je široký a daleko přesahuje oblast školy i umění. Když na vás někdo mluví, něco vám říká, vysvětluje, popisuje... Umíte ho plně vnímat? Já sama se denně setkávám s tou horší variantou.
Samozřejmě to všechno platí i o čtenářích časopisů. Přeletět očima, vnímat tak na 20%... Zajímalo by mě, kolik čtenářů vidí za každým písmenkem tu práci, námahu, pot a nadávky redaktorů, ty minuty nebo hodiny strávené nad pergamenem; škrtání, trhání, přepisování, pročítání, editování, korektury...
Tolik k mému zamyšlení nad pozorností a vnímáním. Jestli se někdo z čtenářů prokousal až sem a skutečně vnímal, mohu snad doufat, že se také zamyslí, třeba i sám nad sebou a svým přístupem k pozornosti.