Před nějakou dobou došlo ke zvláštnímu případu. Nebelvírská studentka Jessamine Keats získala slušný majetek, poté ale o něj přišla, a naopak se dostala do velkých dluhů. Jak se to stalo? Přinášíme vyjádření této studentky:
„Začalo to, když se otevřela prodejna potřeb pro lektvary a já chtěla nějaký zkusit umíchat. Omylem jsem tenkrát koupila žíni z jednorožce, kterou jsem nepotřebovala, a protože byla docela drahá (stála asi galeon) a já neměla našetřeno moc peněz, hned jsem ji zase chtěla prodat s tím, že něco málo na tom tratím… A ono ejhle! Nějakým nedopatřením byla její výkupní cena ve Vetešnictví větší než cena prodejní. Dalo se tak na jedné žíni vydělat sedm nebo osm svrčků. Ještě jednou jsem to zkusila, abych se ujistila, že se mi to nezdá, a pak, protože jsem si byla jistá, že jsem první, kdo to objevil (ověřit si to nemůžu, ale mám pocit, že postupem času se ke mně přidalo pár dalších lidí, podle počtu prodaných žíní ve Vetešnictví) už jsem jen nakupovala a prodávala. Už přesně netuším, kolik to tenkrát bylo, ale určitě jsem takhle nakradla víc než dvacet galeonů. Ze začátku jsem chtěla jen pár srpců a pak se na to vykašlat, ale bylo to silnější než já.
Jeden den mi přišla sova od pana ředitele, ve které byl prostý vzkaz – „sublimace černých peněz z PU“ – a moje konto bylo najednou v obrovském mínusu. Ani mě tenkrát nenapadlo, abych si někde stěžovala nebo se snažila vymlouvat, byla jsem ráda, že mě nevyhodili z hradu, a nezbývalo, než se v kolejce bez mučení přiznat a doufat, že to pochopíte. A taky že jo, nevzpomínám si na jediného červeného, který by mi něco vyčítal.“
Bohužel to, co Jess řekla v kolejce, je již tak dávno, že se mi to nepodařilo najít, ale má paměť mi říká, že to bylo zhruba totéž, co mi nyní odpověděla na sovu, v níž jsem se jí na tento případ ptal.
Jak je vidět, Jess bere celou věc jako svou chybu. Já jsem o tom ale měl už tehdy pochybnosti. Čeho se vlastně dopustila? Nakoupila si na Příčné zboží a pak ho prodala. To přece děláme všichni. Ano, věděla, že na tom vydělává, ale co je na tom špatného? V tržní ekonomice jde přece právě o tohle: levně nakoupit a dráže prodat.
V naší škole je tržní ekonomika omezená tím, že studenti nemohou podnikat. Jak říká Školní řád: „Pro studenty platí zákaz zakládání firem a různého druhu podnikání, při kterém by se snažili získat peníze jiným způsobem, než je stanoveno níže.“ Tím níže se myslí brigády v Prasinkách, Soutěže a články v kouzelnickém tisku. Zároveň ale platí, že studenti mohou prodávat svůj majetek na Příčné ulici u Vetešníka a pomocí inzerce v Prasinkách U Chytráka (zde jsou tržní ceny běžné), i když se o tom ve Školním řádu nemluví. Dopustila se Jess nedovoleného podnikání tím, že kupovala a prodávala povoleným způsobem, ač věděla, že tím vydělává? Nevyužila jen něčí chybu, za kterou by neměla nést zodpovědnost ona, nýbrž ten, kdo stanovuje ceny na Příčné?
Tento případ mi vytanul na mysli, když jsem četl nedávný článek v Denním věštci Dobrá koupě aneb Malé zázraky všedního dne, který napsala Sophia Glis Glisová. Zmiňuje v něm, jak si u madam Malkinové všimla „docela pěkných modrých kalhot“, které byly zadarmo! Koupila, tedy vzala si je a napsala o tom článek. V následném komentáři si pak postěžovala: „Tak ony mi ty gatě fakt zmizely! +klepe se zimou ve žlutých spodních kalhotkách+ Že já nemlčela.“ Sophia se nesnažila vydělat spekulacemi s nákupem a následným prodejem, nic nezískala, nic neztratila. Přesto jí byly kalhoty odňaty.
Pokud přijdu do obchodu a tam mi dají dárek zadarmo, vezmu si ho a nebudu si myslet, že jsem tím udělal něco špatného. Pokud si koupím novou věc a někdo ji pak ode mne koupí za víc, než jsem za to zaplatil já, nebudu si myslet, že jsem tím udělal něco špatného. Pokud mi pak ta věc zmizí nebo mi zmizí peníze z účtu, budu se cítit okraden.
V obou případech byly poškozeny studentky, které jen využily toho, co jim Příčná ulice nabídla. Pokud Příčná nabízela tyto výhody omylem, nemá právo náhradu žádat po svých zákaznících. Škodu by jí měl nahradit ten pracovník, který ceny chybně stanovil. To je můj názor.
Vzpomněl jsem si na jeden starý židovský vtip. S tím, o čem zde píšu, vlastně moc nesouvisí, ale dovolte mi, abych se o něj podělil. Líbí se mi.
„Povídají si Kohn a Roubíček:
- Oni, Kohn, jak jim jde obchod?
- Špatně, Roubíček, každý den prodělám tisíc korun.
- A z čeho žijí?
- V sobotu mám zavřeno.“