Když jsem na naší škole začínal s famfrpálem, ihned jsem se dal na chytače. Na první trénink jsem se dostavil se zpožděním, druhý jsem však absolvoval od začátku, protože jsem si nechtěl nechat ujít příležitost trénovat co nejdéle. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem seděl na postě a marně vyhlížel ten zatracený míček! Už jsem myslel, že jsem stižený zlatonkovou slepotou, když mě někdo informoval, že se zlatá vypouští až po první hodině hry. Proč to? řekl jsem si, proč tu mám hodinu jen tak sedět? Vždyť za časů Harryho se vypouštěla hned na začátku!
Časem mi to samozřejmě došlo. Pokud by rozhodlo, že chytač ukončí zápas po první minutě nebo třeba po deseti, znehodnocovalo by to výkon ostatních hráčů. Vlastně by tam byli úplně zbytečně. Teoreticky by mohla nastat dokonce situace, kdy jeden tým nastoupí komplet, za druhý jen chytač, ten se prosadí dřív, než ho odrážeči soupeře sundají, a jeho celek zvítězí. Současná pravidla dostávají do hry všechny hráče. Silnější tým má šanci získat během první hodiny rozhodující náskok a chytače soupeře tím eliminovat, slabší se zase musí snažit, aby to nepřipustil a dal svému chytači šanci.
Dosavadní zkušenost říká, že slabší celek tak má pořád šanci zvítězit. Nebylo by tedy lepší vypustit zlatonku až po dvou hodinách hry, kdy při rozdílné síle soupeřů je již zápas rozhodnut? Chytači by pak rozhodovali pouze ta utkání, při nichž by se skóre z důvodu vyrovnanosti týmů nemohlo přiklonit na jednu či druhou stranu. Jejich role by tím byla umenšena, což by mohlo vést k další změně. Dostali by možnost zapojit se do akce jednou za dvě a půl minuty, čímž by se zvedla jejich šance na rychlejší ukončení zápasů a nebyli bychom svědky celodenních maratonů. Navíc by měli usnadněnou práci při tréninku a mistry by se mohli stát už během své druhé sezóny, což by přispělo k vyrovnanosti kolejních reprezentací a dalo většímu množství hráčů příležitost této úrovně dosáhnout.
Na druhé straně by se však ze hry vytratila značná část adrenalinu. Není to úžasné, když ještě po hodině pořád má slabší celek při vypětí všech sil a štěstí chytače šanci zvítězit? Aspoň je ještě o co hrát. Ty emoce jsou nenahraditelné. Zklamání, když se to nepovede a tým silnější nakonec kýženého rozdílů sta šedesáti bodů dosáhne! Radost na jeho straně! A co teprve, když chytače políbí Roderick Plumton a on uspěje! Na jedné straně obrovské nadšení, na druhé snad ještě větší zklamání a na obou nevěřícně vykulené oči jsou tím, co dělá zápasy zajímavými a divácky atraktivními. Měli bychom o tyto vypjaté okamžiky přijít?
Vypouštět zlatonku na začátku utkání tedy nepovažuji za dobrý nápad. Zda po jedné nebo dvou hodinách, toť otázka. Druhá možnost by asi byla spravedlivější vůči kvalitnějším týmům. Jenže by zápasy zase byly o kus nudnější. A co si budeme povídat, překvapení je to, co nás na sportu přitahuje. Jinak by se přece nemusela většina utkání hrát, jen by se sešla komise, která by posoudila, kdo je podle papírových předpokladů silnější, a označila ho za vítěze.
Jaký je výsledek mých úvah? Že je vše tak, jak by to mělo být. A to je přece dobrý závěr.
2024 ©