Král Jáá(ss) I. (připravil Jé Rinalovič)

Asi si říkáte, milí Tlapkisti, co asi přimělo Jassema zvaného líný, nekonečně se flákající, aby napsal článek. Pravda je, moji drazí, že jssem v nedávné době udělal jedno strašně důležité rozhodnutí a musím se z něho vypsat. Moh jssem si to načmárat do jassdeníčka, ale ono se to moje rozhodnutí týká i vás – jo přesně tebe, zlato, i tebe, kámo. Vy všichni jsste totiž o hodně přišli. Vaše ztráta je o to smutnější, že o ní ještě nevíte.

Když Jassík s třesoucíma se kolenama vstal z křesla v Severní věži a vylít oknem ven, někteří lidi u nás na hradě zpozorněli. Přišel jejich čas – dramaticky se zasekne v psaní, nasliní hrot brku a když je sám dostatečně napjatý, pokračuje v čmárání –

Když madamky a pan Matt vyhlásili ve Velké síni, že se stalo něco nevídaného, svět se změnil, země se zachvěla a na nebi se poprala souhvězdí, protože Jassík se stal dospělákem, daly se do pohybu věci kosmickýho rozměru.

Když jssem šel po večeři do kuchyně žebrat na skřítcích dobroty, abych moh ve věži uspořádat divoký večírek na oslavu OVCÍ, na schodech u vstupní síně jssem potkal pana řídícího! Smutně si vykračoval večerním hradem, kachničku pod paží, tvář pomuchlanou jako král melancholiků. Dokonce i jeho plnovous jakoby měl depresi. Tak jssem se osmělil a zeptal se ho, kde ho co tlačí. No to vám byla smršť. Sedli jssme si na schody a skoro do půlnoci jssem poslouchal, co za trable mají hlavy nejpomazanější.

Věděli jsste, že nejtajnějším snem pana řídícího je vyzkoušet si mudlovské vodní lyžování a zkusit vypít dvacet Merlinových megacloumáků těsně za sebou na pláži (to zatím žádný kouzelník nepřežil)? Já docela valil bulvy. Nejvíc mě ale dostal, když mě chytil za rameno a spustil o tom, že teď přichází jeho čas. „Teď, synku, když jssi odovcoval, jssem volný, Čekal jssem roky, desetiletí! Čekal jssem, až přijde někdo, kdo bude hoden, kdo se mi vyrovná a kdo mě snad i překoná. Můj čas nastal. Sbohem sborovní pranice, vítejte vodní ski!“

Docela jssem se ho bál přerušovat, protože jeho oči skoro vybuchovaly.

Po prvním šoku jssem musel uznat, že pan řídící vlastně mluví docela rozumně. Už jssem plánoval, co si vezmu na sebe na svůj inaugur... inaubu... no na svůj první projev, když tu mě spásně napadlo se zeptat na jednu věc.

„Zdědím i gumovou kachničku?“

Pan ředitel ztuhnul. Kachničku si prý bere sebou k moři.

Věděl jssem, že bych si v hradní politice ani neškrt, kdybych si neuměl prosadit svou, kachna nekachna.

Zoufalý pan řídící mi zkusil podstrčit baziliščí vejce v pytli – prej ať teda dělám aspoň inspektora výuky. Pche. Větší otročinu na hradě nenajdete, to i kuchyňští skřítci si hvízdaj, jaký mají super džob oproti inšpektórovi výuky.

Tak to vidíte, o kolik jsste přišli! Moh jssem bejt největším hlavounek, jakýho kdy Bradavice měly ve svém čele. Pan řídící mohl drandit na vlnách a nalívat se ušlechtilými moky a všichni mohli dosáhnout blaženosti v dešti sakurových kvítků a za zvuků nebeských trubek.

Smůla! (Stejně by mě to asi dlouho nebavilo) – zachechtá se, podepíše pergamen a fičí tropit chaos někam jinam.

Pro Lví tlapou

Jassík Rinalovič