Už jsem ho párkrát potkala, ale nikdy jsme se nepředstavili, nikdy jsme se na sebe neusmáli a nikdy jsme ani nesejmuli klobouky z hlav na důkaz pozdravu. Pan Den Blbec se však nedávno ukázal opět a nejenže mi „zpříjemnil“ ráno, ale byl tak hodný, že se mnou trávil celý celičký den.
Začalo to tuhle ráno – vstala jsem se svým obvyklým rituálem. Když jsem asi po osmé zaklapla budík s pocitem „teď už vážně, vážně, vážně musím vstát“, protáhla jsem ještě se zavřenýma očkama ruce, nohy i záda, a následně naráz otevřela dokořán oči – byl tam! Málem se o mě pokusil infarkt, když tam tak nade mnou stál a pozoroval mě. S úlekem jsem vyskočila, avšak pan Den Blbec na mě uchystal takové veselé překvapení, kdy mi zamotal nohy do peřiny, takže jsem z postele příhodně žuchla přímo na tvrdou a studenou podlahu. Pan Den Blbec se jenom zasmál a odešel do kuchyně.
Šla jsem opatrně za ním, cestou jsem zakopla o dva náhodně položené předměty na zemi (které jsem tam rozhodně nepoložila já!) a vrazila do dveří od skříně, přesto se mi však podařilo dostat se až k dóze s nápisem „káva.“ Ale kde je všechno mléko? Pan Den Blbec na mě zubil svůj škodolibý úsměv, když dopíjel poslední kapky mléka.
Odevzdaně jsem se odplížila do sprchy, kde mě samozřejmě všichni předběhli, tudíž žádná teplá voda pro Olivku nezbyla. Při oblékání mi samozřejmě Den Blbec udělal díry na silonkách, což od něj bylo obzvláště podlé.
Cestou do školy mě jako zázrakem nic nesrazilo, avšak ve škole bylo čiré utrpení. Pan Den Blbec seděl vedle mě a pokaždé, když bylo téma k diskuzi a já zrovna neměla nic na jazyku, ukazoval na mě tak dlouho, dokud si toho vyučující nevšiml a nepodrobil mě dlouhodobému tichu ve třídě.
A aby toho nebylo málo, tak pan Den Blbec našeptal všem mým kamarádům, aby byli ten den proti mně obzvlášť zaujatí a vyčítali mi mé chyby, rodičům, aby byli příliš rodičovští a dokonce našeptal i postýlce mojí zlaté, aby byla ten den velice nepohodlná.
„To víš,“ řekl mi na konci dne pan Den Blbec velice přátelsky, „vždycky to musí někdo schytat. Zas budeš mít na čas pokoj“, mrkl na mě a odkráčel domů. To už jsem vyčerpáním padla a modlila se za lepší zítřky.
A kdyby vás snad zajímalo, jak vypadá, tak vám to nepovím. Ne že bych nechtěla, jde jen o to, že mění svou tvář i způsoby chování podle toho, u koho zrovna straší. Ten můj vypadá trochu jako kočka Šklíba a trochu jako Willy Wonka. Jen se šklebí trochu moc škodolibě a nerozdává čokoládu.
Pro Lví tlapou
Olivie Windy
Poděkování:
Stránce, ze které jsme si vypůjčili úvodní obrázek: http://thecustomizewindows.com/2011/03/how-to-change-the-smilies-emoticons-in-wordpress/
2024 ©