Vítejte u mých dalších vzpomínek. Co myslíte, použiju prsten nebo nepoužiju?
18. července 2003
Objevíme se v místnosti s postelí. Okny dovnitř prosvítá světlo. Všimneme si dívky na posteli.
Ozve se klepání na dveře. Dívka se však nepohne, a tak klepající vstoupí. Poznáme v něm Patrika. Vejde do místnosti a posadí se na postel. Lehce zatřese spící dívkou.
„Mariano vstávej, za chvíli je snídaně.“ Mariana otevře oči a protáhne se.
„Kde je jídelna?“ zeptá se rozespale.
„Počkám venku a pak tě tam zavedu, dobře?“ Patrik počká, až Mariana přikývne, a pak opustí místnost.
Vzpomínka zčerná a objevíme se v místnosti s dlouhým stolem. Okolo stolu sedí asi pět postav.
Dovnitř vejdou Mariana s Patrikem. Mariana překvapením vytřeští oči. Všichni u stolu se na ni usmívají.
Patrik ji vezme za ruku a vede ji kolem stolu.
„Mari, toto jsou naši příbuzní. Má sestra Lessie,“ představí jí vysokou ženu s blond vlasy.
„Těší mě,“ usměje se na ni Mariana.
„Mne též,“ usměje se na ni Lessie nazpět. Přesunou se k přísně vyhlížejícímu muži, který si Marianu změří pohledem.
„Dobře sis vybral, Thomasi,“ řekne potom, co si ji prohlédne od hlavy k patě.
„Mariano, toto je můj otec.“ Mariana mu věnuje úsměv.
„Těší mě.“ Muž jen přikývne. Mariana s Patrikem se přesunou na druhou stranu stolu.
„Tohle je Alenina matka, Alice.“ Mariana se usmála na malou ženu, která měla šedé vlasy stražené v drdolu.
„Těší mě.“ Alice jí úsměv opětuje.
„Mne také, Mari.“ Nakonec se přesunou k vrásčitému muži, který se na ni usmívá a má v očích jiskřičky.„Mari, toto je Alenin otec Ludvík.“ Mariana se na něj usměje.
„Ludvík se mi z těch lidí líbil nejvíc a taky jsem si s ním užila hodně legrace.“ Mariana se zasněně usměje a vzpomínka pokračuje.
Po snídani ji Patrik vede několika chodbami do zahrady. Mariana ho najednou zatahá za rukáv. Patrik se k ní skloní.
„Co potřebuješ?“
„Patriku, proč ti říkal tvůj tatínek Thomasi?“ zeptá se Mariana zvědavě.
„Protože to je také moje jméno. Mám dvě, víš. Patrik a Thomas.“
„Aha.“ V tichu dojdou do zahrady. Najednou před ně něco dopadne. Oba ztuhnou na místě. Předmět náhle vybuchne a vlna je odhodí dozadu. Mariana dopadne na záda a taktak se vyhne schodům, po kterých přišli. Rychle se vzpamatuje a začne volat o pomoc. Za chvíli už je u nich Alena.
„Co se stalo?“ zeptá se vyděšeně.
„Tam spadla nějaká věc a ono to vybuchlo,“ začne mumlat roztřesená Mari. Vedle nich dopadne další předmět, který tentokrát nevybuchne. Alena opatrně vezme obálku, která je přidělána ke kamenu, a vytáhne z ní pergamen, na kterém je napsáno:
Tohle bylo poslední varování, vydejte nám Marianu nebo vaše sídlo shoří v plamenech.
Alena vyděšeně vykřikne a upustí pergamen na zem. „Mariano, musíš pryč. Tady jsi v nebezpečí. Běž si sbalit a pak tě odvedeme zpět.“ Mariana přikývne a běží si sbalit. Když vejde do chodby, která vede k jejímu pokoji, všimne si, že před ním někdo stojí.
Překvapeně se zahledí na Patrikova otce, který na ni hned namíří hůlkou. Mariana na nic nečeká a otočí prstýnkem na své ruce.
Ani nemrkne a objeví se v kanceláři ředitelky. Ta překvapením vyjekne.
„Mariano, kde ses tu vzala?“ Mariana jí vběhne do náruče.
„Útočili na nás nějakou vybuchovací věcí a pak na mě Patrikův táta mířil hůlkou, když jsem si šla pro věci. A on měl takový zlý výraz.“ Ředitelka ji jen pevněji stiskla.
„To bude dobré, Mari. Bude to dobré,“ šeptá jí uklidňujícím hlasem do ucha. V krbu zahoří plameny a z nich vyletí Patrik a Alena.
„Pani ředitelko, jsme tak rádi, že je Mariana tady. Poslali jsme ji pro věci a pak najednou zmizela.“ „Bála se vašeho otce. Už je v pořádku.“
„Ach to jsme rádi. Mohli bychom si pro ni přijít zase příští víkend? Mezitím přidáme kolem sídla více ochran, aby se toto už nemohlo nikdy opakovat.“ Ředitelka přikývne. Oba se zase odletaxují. Ředitelka pustí Marianu za svého klína na zem.
„Tak Mari, běž do svého pokoje, ano? A už neplač, bude to dobré.“ Dívka přikývne a opustí místnost.
Tak a to je pro dnešek konec. Jak jsme viděli, prstýnek fungoval tak, jak měl. Těším se na vás zase příště.
Pro Lví tlapou
Mari Kohoutová
2024 ©